Jak už jsem v předchozích dílech zmínil, letěl jsem letos z Prahy do Jižní Afriky a zpět výjimečně luxusněji než obvykle. Abych aspoň jednou v životě poznal, co zažívají boháči létající první třídou. A zatímco mě business třída, kterou jsem absolvoval část cesty na linkách, kde se první třída nenabízí, nezaujala, měl jsem od první třídy v letadlech Swiss a Lufthansy přece jenom větší očekávání. A stačí se podívat třeba na videa na YouTube, abyste pochopili, že jsem se měl opravdu na co těšit. A také jsem se těšil. A oprávněně. I když není růže bez trní, jak se říká, a také se přiznává, že už tyto první třídy nejsou nejdokonalejšími nabídkami, protože je překonaly první třídy známých arabských a asijských společností a zejména o té od Lufthansy v Boeingu 747 se mluví jako o zastaralé.
První třída u Swiss byla skvělá nejen v tom, že jsem přišel při odbavení na letišti pochopitelně na řadu mezi prvními, ale i v tom, že v ní má člověk docela dost prostoru a relativně i soukromí. Čtyři vlastní okýnka namísto jednoho v ekonomické třídě, personál, tedy dvě letušky, které se starají jenom o těch pár lidí a opravdu kmitají, možnost požádat kdykoliv o to, aby personál změnil sedačky na lůžka, na která se člověk skutečně bez problémů vejde… A tak zoufale malé porce jídla! Kterých bylo ale postupně tolik, že jsem byl nacpaný až k prasknutí. Inu, přece nic neodmítnu! I když tu byla celá řada kombinací, které tak jaksi nejsou pro mě. Losos bez chuti, houby na pudinku, krevety se šlehačkou, chleba s miskou rostlinného oleje, to prostě není pro mě. Ale ten pocit, když jsem se pak natáhnul na lůžko, oddělil se posuvnými přepážkami částečně od okolí a představil si, jak jsem jindy podobné lety absolvoval namačkaný vsedě v ekonomické třídě, to prostě byla sedmihodinová nádhera.
A podobně tomu bylo i cestou zpět v letadle Lufthansy. Tam to sice bylo se soukromím trochu horší, protože tam nebyla posuvná přepážka kolem celého lůžka, ale jen kolem jeho části, a navíc bylo lůžko poměrně tvrdé, ale na druhou stranu tu měli dvě daleko hezčí a přívětivější letušky. Které (ale to je samozřejmě jenom subjektivní pocit) nebyly na rozdíl od jejich švýcarských kolegyň s onou přehnanou úslužností tak vlezlé. Protože chápu, že v první třídě cestující zřejmě očekávají, že budou středobodem pozornosti personálu, ale na to já prostě nejsem v tak velké míře zvyklý. Takže nic proti tomu.
A v obou prvotřídních případech si se mnou (tedy námi z první třídy) přišel pokecat i sám kapitán letadla! Doufám, že ne na úkor předletové přípravy. Haha.
.JPG)
