Aby sme nezabudli:
Jakmile se Havel dostal k moci, odhodil masku jím proklamovaného „života v pravdě“. Vždyť na post prvního porevolučního federálního prezidenta se doslova prolhal:
„Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období a pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga.“ Takže prezidentem měl být jen pár měsíců do prvních svobodných voleb. Začátkem roku 1990 to v rozhovoru pro slovenský deník Smena ještě přiduploval: „Doufám, že se najde dost osobností, které jsou na tento úřad vhodné, nebo ještě vhodnější…“ Dokonce slíbil, že ve volbě novým parlamentem podpoří za prezidenta Dubčeka (VPN trvalo na tom, aby to slavnostně oznámil ve svém prvním novoročním projevu) a zase lhal. Do dalších prezidentských voleb šel opět jako jediný kandidát. Celkem se prezidentské funkce držel zuby-nehty celých 13 let.
„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte.“ Jakmile se stal prezidentem, občané trpce pocítili, že jim i v tomto lhal.
„Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus…“ No a pomohl ho obnovit.
„… že chci být majitelem různých podniků.“ A stalo se, že se restitucemi stal boháčem.
„… nechystáme se vracet továrny jejich bývalým vlastníkům.“ To tvrdil Gorbačovovi na oficiální návštěvě Moskvy v únoru 1990. Výsledek je znám.
V US-Kongresu tvrdil: „Není pravda, že český spisovatel Václav Havel chce zítra zrušit Varšavský pakt a pozítří dokonce NATO, jak o něm píší někteří snaživí novináři.“ A právě naopak pomohl zrušit Varšavský pakt a dokonce (logicky k tomu prvnímu zrušení) navrhl i zrušení NATO, ale to mu jeho zaoceánští tutoři rychle vymluvili. Jeho původní plány dosvědčuje výše uvedený podplukovník Zbyněk Čeřovský: „Když jsme spolu vedli ve vězení na Borech v roce 1982 a krátce i počátkem roku 1983 hovory o současné vnitřní i mezinárodní situaci, považoval jsem vaše stanoviska za názory poněkud pomateného intelektuála, který neví, o čem hovoří. Odmítal jste politiku zbrojení Reaganovy vlády jako politiku vedoucí k dalšímu mezinárodnímu napětí a ke konfrontaci s bývalým SSSR. Tvrdil jste, že v zájmu míru je třeba rozpustit Varšavskou smlouvu i NATO a přesvědčoval jste mne, že by obě velmoci, t.j. USA a SSSR, měly zasednout k mírovému jednání.“
Zapomíná se také, že Havel přišel s iniciativou, jak vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Akorát, že ho američtí tutoři vysmáli, a tak srazil pokorně podpatky.
Kromě předchozích lží Havel také prohlásil: „Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají… Žádné gigantické zdražování, nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“
Jen slavný Frank Zappa měl odvahu veřejně říct, že při setkání s Havlem zklamaně seznal, že tenhle hradní pán nemá o ekonomice ánung! Maloval ekonomickou budoucnost země na růžovo a neodstoupil, ani když se ukázalo, že bohapustě pivně pábil. Vždyť už za dva roky byla ekonomika země v rozvratu.
A i kdyby si tohle vše prezidentský snílek z výšky Hradčan okázale nevšimnul, nemohl přehlédnout, že jen v posledním roce jeho vládnutí se ze zoufalství nad životní situací upálilo 12 (slovy dvanáct! z toho šest jen v měsíci březnu 2003) jeho „poddaných“, když (www.novinky.cz): „Sérii sebevražd začal devatenáctiletý Zdeněk Adamec, který se upálil 6. března 2003 na rampě u pražského Národního muzea.“ Ten po sobě zanechal i politický odkaz: „Jsem další obětí takzvaného demokratického systému, kde však nerozhodují lidé, ale peníze a moc.“ Obojí, peníze i moc, vyznával Havel nadmíru…
Profesor PhDr. Jan Keller přichytil Václava Havla při další lži, kde nejprve citoval Havla, že: „Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kdo je nejvíce potřebují.“ Profesor Keller se ptá: „Vyslovil se snad někdy proti privatizaci nemocnic, která právě k tomu efektu, který tolik odsuzoval, nutně povede?“
Další Havlova lež: „Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.“ Česká republika právě za jeho prezidentství vstoupila již v únoru 1999 do NATO, jako jedni z nejusilovnějších uchazečů o členství. A je dodnes havlovsky nejúslužnější na cokoli si v centrále NATO smyslí.
Pozoruhodným popřením vlastních ideálů je jeho hlásání „nepolitické politiky“. V roce 1968 A. J. Liehmovi pro Literární listy řekl: „Kultura je služba pravdě, ukazatel toho, jaká skutečnost je. Politika chce do skutečnosti zasahovat, aktivně ji měnit, a protože k tomu je potřeba moci, je pochopitelně především službou moci. To, že intelektuálové prostě nejsou takové činnosti schopni, pramení z toho, že jsou zvyklí pravdě sloužit, a nevyvozovat z ní mocenské důsledky… Spisovatelé mohou dělat politiku v rovině odhalování pravdy, mohou podepisovat petice, ale nedovedu si představit, že bych třeba vstoupil do nějaké politické strany a začal v ní pracovat. Dostal bych se do schizofrenní situace.“ Ale po Listopadu 1989 se s tou politicko-autorskou schizofrenií kupodivu lehce vyrovnal…
Jeho blízký přítel Landovský to shrnul lapidárně (Slovenské pohľady): „Na mě dělal dojem tím, že vždycky tvrdil, že politika se nikdy nemá prosazovat lží, a sám lhal od rána do večera…“
.jpg)
.jpg)
