Příběh malého člověka

Včera jsem si ráno přispala. A proč bych si taky nepřispala? Jsem zrovna nezaměstnaná, v jednom kuse bez koruny v kapse, protože je na tom manžel podobně a naše dávky snad ani nestojí za řeč, bydlím na místě, kde to nestojí za to, aby šel někdo aspoň někam do okolí na procházku, a tak jsem prostě vydržela v posteli až do doby, než se děti začaly dožadovat oběda. Snídani už si připravit zvládnou, ale na vaření oběda jsou ještě všechny malé.

Když tedy přišel čas oběda, něco jsem na sebe rychle hodila a začala jsem pobíhat kolem plotny. To víte, uživit tolik malých hladových krků není jenom tak. Až jsem si po tom vaření musela jít zase na chvíli pospat.

Pak se vrátil domů ten můj s nějakými kamarády. Všichni měli upito a jak si tu tak povídali, přišli otravovat strážníci. Že prý někdo z nich zvracel na lidi z našeho balkonu. Možná to byl ten, kdo tu během hovoru rozbil okno, možná ten, který nechal na podlaze před dveřmi to, co tam nechal, když se nemohli dlouho dozvonit, než jsem vstala, a on tak moc potřeboval.

Aby byl pokoj, odešli tedy do hospody. A s sebou vzali i budík. Asi do zastavárny, aby měli na pivo. A byl konečně klid. Takže jsem se dívala na televizi. Vypnutou, protože nám nejde proud. Asi jsme zase nezaplatili účet. To se nám tak občas stává. Nanejvýš ale jednou do měsíce.

Po setmění jsem si šla lehnout. Byl tu krásný klid, protože byly všechny děti někde pryč. Kdo ví, kde. Ale ony se vrátí, až dostanou hlad. Lehla jsem si, koukala do stropu a nakonec jsem konečně zabrala.

Dlouho po půlnoci se manžel vrátil. Pochopitelně jako dělo. A když je jako dělo, chce sex. Samozřejmě jsem mu vynadala a dělala drahoty, protože nepropil jenom budík, ale i pár dalších věcí, co jsme si někdy odněkud přinesli, ale nakonec jsem s ním do postele šla. Je to přece jenom můj muž. A milovali jsme se až do časných ranních hodin.

Pak jsem se samozřejmě musela umýt a jít si aspoň na chvilku lehnout. Člověk se musí vyspat. A po nějaké té skleničce se mi spalo dobře. Asi do brzkých odpoledních hodin. Nevím to přesně, neměli jsme už přece budík.

A tak jsem přišla na ten pracovní pohovor místo v osm hodin ráno ve tři odpoledne. A prý jsem si spletla nejen hodiny, ale i den. A tak už vzali někoho jiného. Hádejte koho.

Zatracení Ukrajinci! Jak máme žít, když berou našim lidem práci?