Havel sa, napriek maske prostáčika, považoval vždy za oprávnene privilegovaného. Takže sa nebránil ani spoločnosti bývalých komunistov (Čalfa), estebákov (Junek) či tunelárov (Bakala). A zakaždým to smrdelo nejakým kšeftom do jeho vrecka. Nabalil sa naozaj bezuzdne, ale to ešte nie je nič proti kšeftom, čo napáchali a dodnes páchajú nadácie, ktoré založil s dvomi svojimi manželkami.
Je vcelku bežné, že manželky západných politikov (a prezidentov zvlášť!) sa venujú rôznej charite a majú vlastné nadácie. Ale v prípade Nadácie Olgy Havlovej (NOH) išlo o bizarnú anomáliu. Táto nadácia bola unikátna v tom, že podľa pamätníkov spočiatku nedávala, ale brala! Manželia Havlovi povýšili charitu na výpalníctvo. Viac TU: https://tulacky.net/vaclav-havel-charita-ako-vypalnictvo/
Toto nevymyslíš, toto je havlománia ako prasiatko na peniažky
Citujeme z knihy „Od Havla po Pavla – život ve lži“:
Tuto bizarnost však trumfuje Nadace Dagmar a Václava Havlových, která (Týden): „… hospodařila se schodkem 8,7 milionu korun. Rok předtím byla v minusu o 5,3 milionu, a také v předchozích letech se pohybovala v červených číslech. Podle výroční zprávy za rok 2014 utratili zaměstnanci nadace přes patnáct milionů korun. Od dárců se jim ale podařilo vybrat “pouze“ necelých pět a půl milionu korun. Nejvyšší částku – 1,15 milionu – věnovala Vizi 97 nadace miliardáře Karla Janečka, který ovšem sedí ve správní radě Vize. A zatímco za platy v nadaci utratili téměř pět milionů, na charitu potřebným lidem poslali “pouhých“ 907 000,- Kč. To podle redakce Týden, který nahlédl do výroční zprávy nadace, odpovídá například pěti a půl násobku hrubého měsíčního platu “člena řídicího orgánu“. Ten si totiž podle účetnictví Vize 97 přijde měsíčně na 167 tisíc hrubého. O koho jde, se časopisu zjistit nepodařilo. V úvahu prý připadá buď přímo vdova Dagmar Havlová, nebo ředitel Vize 97 Vangelis Zingopis.“
A protože jsou v mínusu, rozhodli se vydělávat na jménu Havel skutečně kreativně (krajskelisty.cz): „V Brně zahájili veřejnou sbírku na zbudování Lavičky Václava Havla. Suma 300 000,- za dvě židle a jeden stůl s dírou uprostřed. Nedalo mi a zeptal jsem se výborného truhláře… za kolik by byl schopen podobnou skulpturu udělat. Kritickým okem si inkriminovaný útvar prohlédl a pravil, ať mu dám na ruku 20 000,- a mám to doma… Cenu lavičky zvyšuje poplatek za užití jména Václav Havel. Ten si cení Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 na 30 000,-, suma nejde na nadaci, ale bere si ji na přilepšenou Knihovna Václava Havla… Drtivou část sumy si účtují pozůstalí po Bořku Šípkovi. Ale tady jde u ceny polemizovat. Ano, první lavička, která vyrostla ve Washingtonu, byla svým způsobem uměleckým dílem a mohla si nárokovat takovou cenu za “uměleckou hodnotu”. Ale už druhá lavička je duplikát, nemluvě o dalších a dalších. Cena by tedy měla jít dolů u každé další lavičky.“
Přitom o „udržitelnosti“ celého nápadu se dá úspěšně pochybovat, neboť lavička je kruhová, takže sedící na sebe nevidí a ve středu má být povinně zasazena lípa. No a když lípa vyroste, bude po lavičce…
Obdivovatelé Havla tedy netuší, že jen použití jeho jména něco stojí (což je samo o sobě unikát), takže když v Izraeli čeští krajané prosadili název náměstí podle Havla; nadace Vize 97 Václava a Dagmar Havlové za to požaduje 37 000 Kč (parlamentnilisty.cz): „Účet “za posezení u Havla” přistál na stůl českému velvyslanci v Izraeli Ivu Schwarzowi. Za reprezentaci České republiky se mu však platit nechce. Platbu bude řešit i české Ministerstvo zahraničí.“
Stejně tak museli platit v Plzni za pojmenování Havlovy lavičky, a to i Univerzita v Českých Budějovicích (parlamentnilisty.cz): „Samotné pořízení Lavičky Václava Havla (bronzový patinovaný objekt, s týkovým dřevem a originálními skleněnými prvky podle návrhu Bořka Šípka), který vytváří pamětní místo, včetně licence na užití jména Václava Havla je 230 000,-Kč. Na městě je, aby zajistilo místo, které je třeba osadit vzrostlou lípou, upravit toto místo pro umístění Lavičky, zajistit informační ceduli, někdo chce třeba i domontovat kamery, zorganizovat odhalení… tedy tato cena není konečná…“
A tak morálka sem, morálka tam, i jménem moralisty Havla se po staletí potvrzuje starořímské pořekadlo „Peníze nesmrdí“. A koneckonců peníze měl Václav Havel opravdu rád…
Z vody víno?
Mimochodom, dizajn Havlovej lavičky okolo stromu nie je vôbec originálny. Takých sú vo svete navrhnuté stovky: https://sk.pinterest.com/pin/388998486580379275/. Havlova lavička „made in Šípek“ sa od nich líši len tým, ako je predražená. A to charakterizuje Havla naozaj výstižne…
No a bodku za týmto morbídnym kšeftom dalo vedenie mestskej štvrti Kačerov, keď inštalovali lavičky podľa vlastného návrhu a vkusu. Tiež je v tom viac „umenia“ ako praktického využitia, ale aspoň za to nemuseli miestni občania platiť „výpalné“ akejsi nadácii zbohatlíckej vdovy…
.jpg)
