George 1.

Jak pravil jistý mudrc již za dávných časů, dvakráte nevstoupíte do jedné a téže řeky. A já bych tato jeho slova nyní rád doplnil o slova má, a sice že nevstoupíte ani třikrát do jednoho a téhož Jiříkova. Tedy George, města v Jižní Africe, které jsem si na „Jiříkov“ překřtil. Protože jakkoliv se nejedná o město velké, velké je jenom to šílené chudinské ghetto kolem něj, které mi loni bohatě stačilo projet zavřenému v autobuse tamní hromadné dopravy, i toto se rozvíjí.

A protože už nežijeme v éře soudruhů (nebo bych snad měl napsat, že ještě nežijeme v éře soudruhů?), mohu tedy v těchto místech směle zveřejnit nejen tamní budovatelské úspěchy, které se omezují víceméně jen na opravu silnice vedle „mého“ hostince Aziza Guesthouse, ale i to, co je tak jaksi nepokrokové, ne-li přímo zpátečnické. Byť vesměs leda z pohledu připitomělých politiků Evropské unie; protože v Jižní Africe vesměs neřeší nesmysly, jaké řeší jenom politici naši ve snaze vykázat nějakou činnost.

Nuže vězte, že od mých předchozích pobytů, jež jsem tu popisoval již loni a předloni, se pobyt letošní lišil.

V první řadě v tom, že mě tam nejprve nechal na holičkách Llewellyn, který dal před prací v Azize přednost šéfování jakémusi turistickému resortu až v daleké Indii, že mě tam nakonec nechala tak trochu na holičkách i jeho kočka máma, která to vzala po něm, zapíchla to tam jen krátce před mým příjezdem také a já si jí tak užil jenom jako sličné osobní taxikářky, objímářky a tak, a že mě nechal na holičkách i Holanďan René, který to tam mně neznámo proč prodal a svěřil mě tak do rukou majitelů nových, kteří se od něj hodně lišili, a to nejen co se vlasového a vousového porostu týká. Jen Natasha mi tam zůstala věrná, za což děkuji osudu, protože nebýt jí… Bez ní by to prostě nebylo to, co to bylo s ní, nebylo by to ono.

Nová majitelka Azizy má hezké oči. Víc vám o ní nepovím. Tedy ne že bych vám toho o ní víc říci nechtěl, ale prostě jsem víc neviděl. A tady vám ji neukážu, protože byste stejně víc neviděli. Je to totiž muslimka, takže znám jen ty oči, dlouhý hábit a hlas. Nic víc. Místo ní vám tu tak nabídnu aspoň snímek polévky, kterou mi uvařila hned po příjezdu jako jakýsi extra bonus. Protože jsem prý byl jejím prvním a pár dní jediným hostem; a když je chlap ten její první…

Byla na mě hodná. Snad proto, že byla původem ze Saúdské Arábie, se kterou si naše země ještě nestihla nic špatného provést, snad proto, že nebyla z těch, co se vtírají do Evropy s touhou žít si bezpracně jako v ráji. Tahle, tedy Waheeda, od mého prvního dne pracovala, ač to tam bylo její (či její rodiny?) a předpokládal bych, že kdo má na takovýto dům, už v Africe do smrti na práci nesáhne. Aspoň já bych tedy nesáhl. Ale ona mi s Natashou dělala pomyšlení a snídaně, vlídně se mnou vždy pohovořila. A jediné, co nemohla pochopit, bylo zřejmě to, proč se my troubové Evropani ženeme jenom za penězi a neumíme si kvůli tomu užívat života. Což umí i kdejaký prachobyčejný africký černoch, o saúdských Arabech prý ani nemluvě.

Nemohu pak posoudit a ani jsem se neptal, zda to tam ještě nestihli dát tak docela do kupy nebo jim to bylo na rozdíl od muslimů evropských fuk, ale ač podnik patřil muslimům, zůstaly mi na pokoji v nočních stolcích rovnou tři různé verze bible. A ani jeden korán. Divné s našimi evropskými zkušenostmi, nemyslíte?

A Waheeda byla dokonce tak hodná, že mi řekla, že jsem chlap, po kterém musejí všechny ženské šílet. Snad proto, že zbaštím všechno, co mi dají, a že neremcám, kdo ví… Takže milé dámy, kdy po mně konečně začnete jet? No tak, šup, šup…