Když se angažují politici

Už nějakou dobu v České republice existuje to, čemu se říká potravinové banky. Tedy instituce, jež shromažďují neprodané a již neprodejné potraviny, jež lze ještě upotřebit a jež by obchody jinak vyhodily.

Již delší dobu mohou české obchody zboží s končící záruční dobou nebo sice prošlé, ale pořád ještě dobře zužitkovatelné, namísto likvidace darovat prostřednictvím zmíněných potravinových bank „potřebným“, tedy lidem, kteří mají hluboko do kapsy a takové darované potraviny jim přijdou vhod.

Záslužný počin. Nemrhá se díky němu tím, co může ještě posloužit, a navíc se ještě prospěje těm, kdo strádají. Co víc bychom si mohli přát, že? Kdo by tuto myšlenku nepodpořil, že?

A protože je to nezpochybnitelně dobrý nápad, chytli se ho i politici. Ti, kterým přijde nějaké to zviditelnění vždycky vhod a kteří často tak zoufale potřebují ukázat lidskou tvář, zatímco se jinak chovají spíše jako divá zvěř. Snad mi skutečná divá zvěř toto přirovnání odpustí…

Chytili se toho politici a dovedli to k dokonalosti. Nebo by bylo příhodnější napsat k „dokonalosti“. Zkrátka a dobře tuto činnost nenechali na svobodné vůli obchodníků a jednoduše dali befel. Nařídili zákonem, že všechny prodejny s plochou nad 400 metrů čtverečních zmíněné potraviny charitě darovat musí.

Což sice už zavání politickou zvůlí, ovšem je to pořád ještě alespoň ospravedlnitelné. Je to příkaz sloužící dobré věci, pomáhající strádajícím, takže ani zde není nic moc co namítat. Leda snad to, že by obchodníci coby majitelé onoho zboží přece jenom měli mít právo zvolit sami, zda ho někomu darují nebo zlikvidují. Jednou je to jejich…

Ovšem ani u toho bohužel ještě nezůstalo. Ani tato snesitelná politická arogance ještě nebyla a není konečnou stanicí. Protože…

Potravinové banky mají díky zmíněné povinnosti obchodníků darovat na charitu neprodejné, ale stále ještě použitelné potraviny, od počátku letošního roku mnohem více jídla pro chudé, ale…

… chybí jim peníze. Vždyť mají doposud jen ani ne padesát zaměstnanců po celé republice, kteří jen s vypětím všech svých sil ještě zvládají distribuci těch vzrostlých hor v souladu se zákonem povinně darovaného jídla, je stále více i příjemců takových potravin, jimž je tyto třeba rozdat. Scházejí skladníci, řidiči, administrativní pracovníci, které už není z čeho zaplatit.

Stát dává na provoz potravinových bank z rozpočtu 33 milionů korun ročně. Ovšem jak zaznělo, nestačí to. Ministerstvo zemědělství se tak nyní snaží o vyplacení zmíněných dotací v co nejkratším termínu, aby potravinové banky neskončily na suchu, jenže každému, kdo není hloupý, je jasné, že to není žádné řešení. Protože když se peníze vyplatí dřív, jen se dřív i utratí a problémy záhy vyvstanou nanovo.

Ví to i zmíněné ministerstvo, a proto hodlá jednat i s ostatními ministerstvy o další finanční podpoře, a potravinové banky se mají podle úředníků pokusit najít i jiné sponzory.

A tak už v České republice platí za tento „servis“ navíc obchodní řetězce Tesco a Penny. Platí za svou zákonnou povinnost darovat svůj nepotřebný majetek. A je logické, že to platí z peněz, které o toto zvýšenými cenami vyždímou ze zákazníků, tedy z nás normálních lidí.

Platí i stát, a to rovněž z daní nás normálních lidí.

A prý by na to podle politiků měli přispívat i soukromí dárci. Tedy opět my normální lidé.

A tak tu kvůli zákonné povinnosti obchodů platíme všichni. Platíme a platíme. Platíme za to, co si koupíme, i za to, co si nekoupíme. A také za to, že někdo to, co jsme si nekoupili, někomu zadarmo odveze a rozdá.

Platíme a platíme. Aby politici mohli být pyšní na to, jak skvělý zákon vymysleli. Zákon, díky němuž se tolik neplýtvá.