Novoroční

Už mnoho let uplynulo od chvíle, kdy jsem přišel na tento svět. Mnoho se toho za tu dobu odehrálo. Toho, na co se vzpomíná s láskou, i toho, na co by člověk nejraději zapomněl. Jenže ne na všechno se zapomenout daří.

A tak se, když občas rekapituluji uplynulý čas, vynořují i vzpomínky, které by snad bylo nejlepší vytěsnit z paměti. Ale jsou v ní zkrátka pořád, ne a ne zmizet jednou provždy.

A tak třeba pamatuji doby, kdy u nás vládla jedna strana. Nemusím jistě říkat, kterou mám na mysli, že? Vládla nám a pokud člověk nechtěl mít oplétačky, musel tuto velebit a nesměl kritizovat. Ani to, o čem všichni věděli, že se to nepovedlo. Protože ti, kdo měli příslušnou stranickou legitimaci a byli „dobře zapsáni“ u vrchnosti, byli nekritizovatelní.

Ona strana zmizela v propadlišti dějin… a máme tu nové, demokratické vládce. Jež sice kritizovat lze, ale… Už se nám tu zase nějakou dobu pokoušejí prosadit zákon, jímž by bylo zakázáno kritizovat kupříkladu prezidenta. Ostatní politiky zatím vcelku kritizovat lze, ovšem s jakým výsledkem, že? Pranýřujete je a oni si dál sedí na svých vysokých postech. Pokud je už vykopnou, pak stejně jako kdysi na nějaký jiný teplý post, a pokud tito propadnou u následujících voleb, vynoří se nejednou znovu, pouze s převlečeným kabátem. Případně je nahradí jiní, kdo naslibovali něco hezčího, ale nakonec nejsou o nic lepší. Spíše naopak.

Mohli-li jsme za „minula“ kritizovat, pak jedině politiky zemí ležících na západ od našich hranic. A zde se nezměnilo nic v tom, že do těch se smíme obouvat i nadále. Ovšem se stejným efektem jako tehdy. A navíc se slzou na krajíčku, protože tito se nejen rovněž neporoučejí ze svých postů, ale navíc nám to vracejí svými rozhodnutími, vůči nimž nejsme na rozdíl od minula imunní.

Žijeme v době, kdy můžeme říkat pravdu, což jsme za minulého režimu v jistých případech nesměli. Jenže… Jsou případy, kdy se dnes můžeme vynadávat dosyta, jsou však i takové, o nichž se stejně jako za minula moc nevynadáváme. Dříve jsme nesměli kritizovat komunisty a naše východní soudruhy, dnes… Zkuste si otevřít ústa v otázce prakticky jakékoliv menšiny! Zejména té jedné! Se zlou se potážete.

Za „minula“ jsme měli všichni právo na práci a současně povinnost chodit do této. Pokud se někomu nechtělo tak činit, někdy skončil coby příživník za mřížemi a někdy, zejména právě v případě menšin, se z něj formálně stal „invalidní důchodce“, jenž „nebyl práceschopný“ a žil na náklady státu, tedy ostatních pracujících lidí.

Dnes už nás sice do práce nikdo honit nemůže, ale jinak jsme vlastně v mnohém tam, kde jsme byli. Protože už nějakou dobu u nás zase „nejsou lidi“, chybějí zejména ti, kdo by se chtěli a uměli uživit ručičkami, ovšem současně máme dost těch, kterým se pracovat nechce a stejně jako kdysi žijí na státní náklady. Jen se jim už neříká invalidní důchodci, ale dlouhodobě nezaměstnaní, žijící z podpory či sociálních dávek.

V zájmu jakési pochybné spravedlnosti jsme měli za minulého režimu velice podobné platy. To abychom si moc nezáviděli a nebyly nějaké ty nežádoucí rozbroje ve společnosti, kde si „všichni byli rovni“. Jen někteří byli tak jaksi „rovnější“.

Dnes nám naši leví, totiž levicoví, politici, kteří se usadili až tam nahoře a díky permanentnímu korumpování lidí zřejmě své posty obhájí, zvyšují minimální mzdu, přispívají chudým ohromnými sumami na nájemné, shánějí „potřebným“ bydlení, dorovnávají a jinak přerozdělují to, co je nás všech. A protože se blíží volby, zatoužili třeba znovu i o progresivní dani, díky níž by ti snaživější a bohatší odváděli více než ti druzí.

Dříve jsme měli tabulkové platy. A pokud na ně snad nebyly peníze, ve vší tichosti ze nějaké ty papírky dotiskly. Aby se jich dostalo na všechny. Peněz bylo víc a víc, měli je všichni. Ovšem protože u nás „nebyla inflace“ a množilo se nedostatkové zboží, zbývaly lidem, tito za ně neměli co nakoupit. Což jsme ke své smůle jednorázově odskákali po devětaosmdesátém roce.

Dnešní politici, u nás i v „bratrské“ Evropské unii, nahrazující nám dávné sovětské bratry, rovněž tisknou peníze jako diví, aby se dostalo na zaplacení jejich „lidumilných aktivit“. Peněz nám tu zase obíhá víc, než je zdrávo, nechtějí je vlastně už ani banky, jež se je snaží rozpůjčovat alespoň za minimální úrok a střadatelům za ně naopak již téměř nebo zhola nic nenabízejí. A kdo ví, kdy dojde na záporné úrokové sazby. Peníze se tisknou jako o závod a… zase můžeme jen čekat, kdy dojde na nastolení zodpovědného režimu, jenž nás potrápí stejně jako polistopadová liberalizace cen.

Dobře jsme za „minula“ věděli, koho máme pranýřovat a koho vychvalovat až do nebes, nechceme-li mít problémy. A tak jsme mívali „ústa na zámek“, literatura či nahrávky z osmašedesátého roku nebo podloudně propašované ze zemí našich ideologických nepřátel se tutlaly, do kostela se raději nechodilo a náboženské přesvědčení si leckdo nechával jen pro sebe. Karla Kryla jsme si pouštěli nanejvýš jen mezi svými nejdůvěrnějšími známými, Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky poslouchali jen v soukromí, nemravnými obrázky se kochali jen někde v ústraní.

A dnes?

Dnes nám přeji, aby alespoň to poslední zůstalo typickým jen pro zmizelou minulost.

Přeji nám, aby nám byl nadcházející rok a pokud možno i léta následující, alespoň v tomto i nadále nakloněn. Abychom nemuseli mlčet, abychom nemuseli být zalezlí doma se svými názory, jež „se nesluší“. Abychom nemuseli (jak už se v některých evropských zemích z důvodu pochybné „korektnosti“ děje) mlčet o svých křesťanských kořenech a zvycích, abychom nemuseli jenom potají skřípět zuby a vyhýbat se oslavám, jež by mohly „ranit“ naše nevítané hosty. Abychom se na vánočních trzích či mších nemuseli rozhlížet kolem sebe ve strachu, co zlého si na nás kdo nachystal, abychom si nemuseli koledy u rozsvíceného stromku zpívat jen někde, kde nás při tom nikdo nenachytá. A aby naše ženy mohly chodit i nadále na veřejnosti v „nemravném“ oblečení, s nezahalenými vlasy a tváří, bez povinného mužského doprovodu. Aby písně typu „Štědrej večer nastal“ nebyly na indexu stejně jako kdysi „Bratříčku, zavírej vrátka“, abychom nemuseli „podle pokrokových tradic“ nově prozpěvovat něco typu „narodil se Mohamed, veselme se“.

Přeji nám, aby nám zůstaly zachovány alespoň svoboda a zdravý rozum. Čehož obojího je nám zapotřebí. Chceme-li zůstat lidmi a nikoliv se stát jako dříve jen beztvarými šedými „masami“.

Nechť je nám v tom nový rok příznivě nakloněn. Nám i vám.