Knysna 3.

No a pak už jsem jel do té Knysny. S Charlene, což je máma Llewellyna, který mi původně slíbil, že mě tam odveze, a pak se za pár měsíců sebral a vzal lepší práci kdesi v Indii. Což ale ani v nejmenším nevadilo, protože Llewellyn byl sice Llewellyn, ale Charlene byla Charlene. Ta také uměla (a pochopitelně stále umí) řídit auto, navíc však to mělo tu výhodu, že se k ní dalo i přitisknout. A tisknout se ty Jihoafričanky všechny bez rozdílu umí, takže v tom žádné techtle mechtle nehledejte. Nejinak se ke mně už tiskly místní slečny až věkovitější slečny leckde, od Joelle při mém prvním jihoafrickém pobytu v Kapském Městě až po Marušku v Oudtshoornu při pobytu předposledním. Jen v George jsem dosud objímán nebyl, protože od Llewellyna nebo Reného by to přece jenom vypadalo divně.

Odvezla mě tam a kupodivu jsme ani moc nebloudili, navzdory tomu, že jsem měl knihu map a zároveň návod od majitelů objektu, jak se k objednanému bydlení dostat, podle kterého jsme měli jet ulicemi, které se podle map vůbec neměly setkávat.

Zkrátka jsme projeli po silnici mezi úbočími nejednoho vysokého a strmého kopce i kolem kusu moře, ba i několik městeček tam bylo, na rozdíl od loňské cesty z George do Oudtshoornu, kde byl na zhruba stejně dlouhé cestě jen jeden jediný obchůdek uprostřed téměř ničeho, a hned na samém začátku Knysny jsme zahnuli doleva, tedy do kopce. A že to byl nějaký kopec!

Chvilku jsme tam kličkovali po úzké silničce, na níž se v žádném případě nemohla dvě protijedoucí auta vyhnout, a přesto se vždycky nějak vyhnula, a nakonec jsme nalezli ráj. Nelžu vám. Protože se ten dům, kde jsem se rozhodl dočasně spočinout, jmenoval Paradise Found. Tedy „Ráj nalezen“. A nejen kvůli onomu názvu to byl ráj.

Byť je záhodno přiznat, že to bylo v následujících dnech tu a tam i docela peklo; a to ve chvílích, kdy jsem se tam vracel z výletů. Protože místa s nejkrásnějším výhledem na město mívají tu neblahou vlastnost, že jsou hodně vysoko položená, a poté, co jsem si vždy dole v údolí nakoupil batoh jídla a pití, bych věru uvítal, kdyby tam byl k mání nějaký šerpa, jenž by mi to nahoru vynesl na zádech. Nejlépe i se mnou. To se to kdysi Hillarymu frajeřilo!

Ale pokaždé jsem se nakonec nahoru nějak vydrápal a mohl se pak dnem a nocí kochat pohledem na město pod sebou. Protože co jiného jsem tam taky mohl, když jsem po těch obvyklých túrách už nemohl, že?