Když u nás někam jedeme, nejednou si stěžujeme. Třeba na stav našich vozovek, třeba na příliš pomalý provoz nebo na překvapení, která nás tu někdy dokážou i hodně nemile překvapit. Ale věřte mi, pokud jste to ještě nezažili, že jen málokdo z nás by si stěžoval na stav našich komunikací, kdyby už někdy zažil jízdu po něčem jako Swartberg Pass.
Já už to zažil. A proto si sice budu i nadále stěžovat na to, jak se jezdí nevalně po českých silnicích, ale vždycky si budu moci říci, že to mohlo být i horší. Kdybych měl jezdit právě po zmíněné horské cestě v Západním Kapsku v Jižní Africe.
Když mě manžel majitelky ubytovacího zařízení, kde jsem se o Vánocích zdržoval, na tuto cestu vzal, neměl jsem moc tušení, o co půjde. Věděl jsem, co tento pojem obnáší, ale netušil jsem, jak děsivé to tam je. A během jízdy jsem si nejednou říkal, že mě asi nemají tak rádi, jak to po léta vypadalo. Což ale samozřejmě myslím ironicky, protože vím, že mě rádi mají. Jinak by mě nevzali zadarmo na tuto pamětihodnost. Tedy na cestu vedoucí po úbočích tamních skal.
Představte si cestu, jakou můžete vidět někde na odlehlém venkově. Kamenitou, prašnou, minimálně udržovanou a vesměs i neohraničenou, bez svodidel. Širokou většinou tak pro jedno auto, na níž se ale nejednou dokážou vyhnout i auta jedoucí v protisměru. Která nesmí být delší než sedm metrů, protože taková už by se tu nevytočila. A představte si, když pak po takové cestě jedete nad hlubokým srázem a v četných zatáčkách nevíte, co vás za nimi potká.
Prostě sedíte na místě spolujezdce a díváte se z okénka do propasti pod sebou. A kdyby se jenom trochu nešikovně zahnulo nebo se utrhnul kus krajnice…
Prostě jsem si užil hodně děsivou jízdu. Která prý ale není tím nejhorším, co se dá v tamních horách zažít. Protože mi byla ukázána i odbočka z ní. Které se prý říká cesta do pekel. A tam už jsem vzat nebyl. Protože mě tam mají rádi. A nechtěli, abych se pokakal hrůzou.
.jpg)
