Očkování vesměs důvěřuji. Protože to, co do mě kdy někdo napíchal, bylo vždy prověřené a dalo se tomu zřejmě věřit. A i proti koronavirům jsem se očkovat nechal, ač se tu ta možnost objevila takovým tempem, že to až zaráželo a vzbuzovalo pochyby. I v tomto případě uvěřil, že to se mnou doktoři myslí dobře a že by mi nenapíchali do těla nic, co by bylo vysloveně na škodu.
Ovšem nejsem naivní. A býval bych si raději počkal, až by to vyzkoušeli na jiných lidech, než bych se nechal opíchat i já. Ale nestalo se tak. Uvěřil jsem bláhové naději, že mi bude coby očkovanému lépe.
A stalo se. Jsem očkovaný. A když se tak v naší škole objevily dva pozitivní testy na koronavirus, dopadlo to tak, jak to dopadlo a zřejmě mělo dopadnout. Celé dvě třídy byly okamžitě poslány do karantény. A já, který jsem ony pozitivně testované v té chvíli učil a byl s nimi v doslova bezprostředním kontaktu? Mně se vyhnula jakákoliv opatření. Jako očkovaný jsem nebyl testován, nemusel jsem do karantény a mohu nadále učit ostatní děti a počínat si jako zdraví lidé. Protože jsem očkovaný. A očkovaný člověk je zdravý člověk, ten to tedy zaručeně nechytí ani nemůže roznášet.
A tak tedy dnes a denně přicházím do styku s kýmkoliv. Jednoduše jsem sice byl v kontaktu s nemocnými, ale já už to dostat nemůžu. Ani náhodou.
Ovšem co to? Česká vláda mi nadále zakazuje cestovat do mé milované Jižní Afriky a několika dalších takzvaně „černých“ států. A proč to? Hádejte!
Možná vám to bude připadat divné, ale nesmím tam odcestovat, protože… bych se tam mohl nakazit koronavirem. Tím, čím se doma zjevně nakazit nemohu, když mě nechají soustavně pracovat s dětmi a být v běžném kontaktu s kýmkoliv.
Divné, že? Že se mi koronavirus doma vyhne velkým obloukem, zatímco v Africe by si na mě počíhat a skolil mě.