Kecy, kecy, kecy

Zase se jednou potvrdilo, že učitelé zřejmě nejsou nikým jiným než víceméně blázny z profese. Protože se jim ve článku https://www.novinky.cz/veda-skoly/433641-ucitele-by-meli-mit-dostatek-volneho-casu-tvrdi-znamy-psychiatr.html tentokrát věnoval i psychiatr, jmenovitě Jan Cimický.

Jak tu tento praví, měli by mít učitelé dostatek volného času, protože je jejich profese náročná a patří mezi ty, jež v největší míře vedou ke vzniku syndromu vyhoření. A proti tomu se prý zkrátka dá bojovat leda tak, že si takový člověk najde nějakého koníčka, něco, co ho stimuluje. Protože učitelé předávají druhým lidem svou energii a to je psychicky i fyzicky vyčerpává, a alternativou nějakého toho hobby už není nic jiného, než „zbláznění se“. Což sice dotyčný psychiatr výslovně neříká, ale z jeho slov to jednoznačně vyplývá.

A proto by podle něj měli mít učitelé po nějaké době nárok na delší placené volno. Aby si odfrkli a načerpali nových sil.

A politici?

Vlastně dávají v současnosti onomu psychiatrovi za pravdu. Poslanci už prý o tom diskutují a v dubnu by něco takového mohli i schválit jako součást nového kariérního řádu učitelů. Školský výbor dolní komory prý třeba doporučil Sněmovně, aby byla schválena možnost, podle níž by se učitelé mohli dohodnout se svým ředitelem a vždy po deseti letech práce čerpat půlroční placené studijní volno. A podle ministerstva školství jsou prý všechny politické strany pro. Aby učitelé mohli využít podobné šance k rozšiřujícímu vzdělání v kurzech při pedagogických fakultách, aby jazykáři mohli cestovat do zahraničí a vyučující odborných předmětů vyrazit na pár měsíců do praxe.

Plus se mají zvýšit učitelské platy, podle současné ministryně Valachové ze socdem do roku 2020 na 130 procent průměrné české mzdy, tedy na asi čtyřicet tisíc. Protože jsou učitelé nejmizerněji placení vysokoškoláci a absolventi pedagogických škol z tohoto důvodu o kantorskou profesi nestojí.

Politici i psychiatr tedy nalezli víceméně vzácnou shodu. A slibují a slibují. Slibují… nesplnitelné.

Protože slova ministryně o obřích platech, týkající se doby tři roky po konci jejího letos končícího volebního období, nelze vůbec brát vážně. Zároveň v duchu vidím, kam bude učitel (snad jen pomyslně) načutnut, přijde-li za svým ředitelem s tím, že si chce vzít placené volno a ať si jeho nadřízený někde sežene na pár měsíců záskok, vidím-li v reálu, jak „nejsou lidi“, a tuším-li, jak zareagují rodiče, budou-li se na jejich dětech v průběhu roku střídat různí učitelé.

A vrátím-li se k panu psychiatrovi, nevím, nakolik jeho slova o odpočinku od školy korespondují s tím, že se učitelé jen dočasně stanou „žáky“. Nakolik je to pro ně „oddechový koníček“. Já osobně se domnívám, že je to obdobné jako se známým rčením „nebe a dudy“.

A už v předstihu si nedělám iluze. Abych o ně následně nepřišel. A klidně se vsadím, že za zmíněné tři roky nebude realita o nic růžovější než dnes. Spíše bude daleko černější, čímž teď nemám na mysli žádné děti migrantů v našem školství.

Nedělám si iluze. A poté, co jsem dnes strávil na pracovišti sedm a půl hodiny, aniž bych k mé plné spokojenosti narazil na nějakého toho prudiče, odučil pět hodin, oddozoroval dvě přestávky, opravil šedesát sešitů, vybral sedm tiskopisů, nadělal dvacet kopií testů, pročetl sedm učebnic, vyplnil tři formuláře, zadal na internet řádově čtyři desítky známek, spočítal šestnáct příkladů a dvě desítky slovních úloh, zapsal tři domácí úkoly na webovou stránku, přečetl jednu psychologickou zprávu, projednal návrh na blížící se školní výlet a ještě si doma přečetl pracovní e-mail, podle kterého si mám vyšetřit volno na konzultaci s psycholožkou stran jednoho ze žáků, jsem konečně po páté hodině odpolední usedl k počítači.

Abych napsal tento článek, při kterém jsem alespoň na chvíli „upustil páru“ před tím, než ještě půjdu přemýšlet nad tím, co všechno mám udělat v práci zítra.

A teď už bych chtěl jenom vyjádřit dík vám, kteří jste dočetli až sem. Protože díky vám, čtenářům, mám tohoto koníčka, který mne zachraňuje. Abych už dávno neskončil v polstrované cele třeba právě u psychiatra Cimického. Který to s námi myslí dobře.

Ovšem co je jeden psychiatr proti zástupu politiků, že? Politiků, kteří slibují a slibují… a doufám, že aspoň ten vzdálený odchod do důchodu mi nakonec umožní. I když i o tom dost pochybuji.