Knysna 1.

Jak je známo těm, kterým je to známo, a neznámo těm, kterým je to neznámo, protože jsou mi třeba i natolik neznámí, že to mezi nimi nemohlo vejít ve známost, zavítal jsem o letošní, v pořadí již šestnácté dovolené na Jihoafricku, okres jižní polokoule, pro změnu i do Knysny. Což je takové menší město až tam úplně dole, kde sice lišky nedávají dobrou noc, ale přesto tam našinec nedoletí, a to z toho prostého důvodu, že tam nemají letiště. Čímž ale Knysňany rozhodně nemíním nějak znemožňovat, protože my v Budějovicích sice máme letiště už odedávna, ale všichni dobře víme, na co nám je. Neslušný dovětek tu uvádět netřeba, že?

Prostě jsem se letos dohrabošil až do Knysny, což znamenalo stejně jako v posledních dvou letech absolvovat nejprve let s Lufthonzíky do Mnichova, pak se Southovými Afrikánci do Jeníkova Hrádku, dál Mangem do Jiříkova, o němž už tu byla řeč v předchozích článcích, a nakonec do Knysny po vlastní ose. Což je pochopitelně jen slovní obrat, protože jsem si tam žádnou vlastní osu nevezl a ani jsem si ji tam nepronajal, maje schopnost nabourat i u nás v pravém jízdním pruhu, o jejich jízdě po levé straně ani nemluvě.

Nuže doletěl jsem do George, poněkud špatný z toho, že jsme na rozdíl od loňska neměli zpoždění, takže mi letos nevyplatí to krásné loňské šestiseteurové odškodné. Ale bez „zpestření“ se to neobešlo ani tentokrát.

Protože mi v Praze slečna u přepážky sdělila, že tu naše systémy se South African Airways na rozdíl od minula nekomunikují, což jsem si sám pro sebe vysvětlil zřejmě těmi nedávnými změnami v zákonech o ochraně osobních údajů, kvůli kterým už Lufthansa Jihoafričanům neřekne, zda s nimi poletím, i když jsem si u nich koupil letenku už před více než půl rokem, a tudíž mi dá palubní lístek jen do Mnichova a zbytek si musím zařídit tam. Zajímavé, že batoh mi odbavila až do poslední destinace, tedy do jihoafrického George, nedbaje práv na ochranu osobních údajů mého zavazadla. A neopomněla pochopitelně připomenout, že i když je batoh odbaven až do George, budu si ho muset vyzvednout už v Johannesburgu, přenést ho tam přes celnici a znova jim ho odevzdat k dalšímu letu. Nic nového pod sluncem; to vím už dávno, jsa broukem Pytlíkem, který všechno ví, všechno zná a všude byl.

V Mnichově mi tedy konečně dali bordelingové pasy až do Afriky, ba i zkontrolovali, zda i můj batoh putuje do správného letadla, a opět zdůraznili, že si ho musím každopádně v Johannesburgu vyzvednout, pronést přes celnici a znova odbavit. Nůůůůůůůůda…

Tedy do chvíle, než jsem v Johannesburgu přistál. A batoh prostě na pásu nebyl. Ani na tom, nad kterým bylo psáno, že jsou na něm zavazadla z Mnichova a zatím tam kroužily bágly z Velké Británie, ani na tom, kam nás odsud posílal jakýsi černoch a kde kroužila zavazadla z našeho letadla, ač tam měli vykládat zavazadla už ani nevím odkud.

A tak zkrátka nezbývalo, než se zeptat v kancelářičce určené pro nešťastníky, kterým se zavazadla tu a tam ztratí. A jak mi tamní černý úředník s tak typickým africkým klídkem objasnil, můj batoh se neztratil. Je tam, kde je. Někdo ho holt rovnou strčil do následujícího letadla. Možná se černí nakladači rozhádali s celníky, možná se celníkům nechtělo pracovat, možná se vloudila chybička, kdo ví… Vždyť ono se to nezblázní…

Stejně jako si tam tradičně nikdo neláme hlavu nad tím, že člověk nepropašuje na palubu letadla z bezpečnostních důvodů ani nůžtičky na nehty a South African Airways mu pak naservírují jídlo i s kompletním kovovým příborem včetně vcelku ostrého nože, nebo nad tím, jak je možné, že na mně neznámo co pípe v bezpečnostním rámu na vcelku bezvýznamných letištích v Praze a George, ale na velkém a důležitém mezinárodním letišti v Johannesburgu ani ťuk.