Podoba čistě nenáhodná

Tak se to v současnosti tak jaksi mele v jihoafrické Zimbabwe. Zatím na Afriku poměrně nezvykle nekrvavě, ale mele. Pomalu a jistě tam melou pověstné boží mlýny.

Chtějí se tam zbavit svého prezidenta Mugabeho. Prezidenta, jenž zemi vládne už bezmála čtyři desetiletí a jenž dosud nemá v úmyslu odstoupit, prý minimálně do voleb plánovaných na příští rok. Protože „ho může odvolat leda bůh“.

Chtějí ho sesadit armáda, opozice, ale i jeho vládní strana, titíž lidé se pak rovněž chtějí zbavit i jeho manželky Grace, jež prý má stále vyšší politické ambice. Mugabe je v domácím vězení a prý má do úterka čas, aby odstoupil sám, jinak „bude odstoupen“ nedobrovolně (https://www.novinky.cz/zahranicni/455311-vladni-strana-a-parlament-zimbabwe-tvrde-zasahuji-proti-mugabemu.html).

A nejde o pouhý vojenský převrat. Už nyní v předstihu oslavují tisíce Zimbabwanů v hlavním městě Mugabeho svržení. Demonstrující lid si od skoncování s Mugabem slibuje lepší život (https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/455295-tisice-zimbabwanu-oslavuji-svrzeni-mugabeho-ale-ten-jeste-neodstoupil.html). A dost možná právem. Protože z pohledu Evropana si lze jen těžko představit, že by tam mohlo být ještě hůř.

Co že Mugabe tak špatného svým lidem udělal? Proč ho tak strašně nemají rádi?

Provinil se nejspíše především tím, jak byl na (některé) své poddané hodný.

Když mu před lety hrozilo, že by možná už nemusel být na svůj post znovu zvolen,… obral úspěšné bělošské farmáře o jejich půdu. Některé nechal vyhnat, některé pozabíjet, a jejich farmy následně rozkouskoval a rozdal černochům, kteří na nich do té doby „otročili“.

Zavděčil se. Svět se od něj sice odvrátil, ale chudý lid byl nadšený. Měl své kousíčky půdy, svůj majeteček.

Jenže…

Zanedlouho se ukázalo, o jak zrůdný počin šlo. Noví majitelé políček neměli pochopitelně techniku, neměli hnojiva, osivo, know-how. Noví drobní zemědělci byli rádi, pokud na svých políčkách vypěstovali něco k jídlu aspoň pro vlastní rodiny. Na prodej, natož pak na export, už toho moc nezbylo.

Kdysi jedna z nejbohatších afrických ekonomik tak zkolabovala. Zemi zachvátila neskutečná inflace, taková, že nakonec zcela zrušili vlastní měnu, již už nikdo nechtěl a velká čísla na jejíchž bankovkách by nepřečetl ani leckdo s matematickým vzděláním. Všechno nezbytné se začalo dovážet z ciziny a trh se stal jedním velkým „Tuzexem“, kde se přijímaly a dodnes přijímají pouze cizí peníze. Dolary, jihoafrické randy, eura. Peníze, za které se dá v cizině importované zboží nakupovat. A nakonec nejen tyto cizí peníze, ale i poukázky zimbabwské banky na dolarové drobné. Protože v zemi není dost drobných mincí americké měny, jimiž by mohli chudí obyvatelé platit, a tak je tamní bankéři nahradili jakousi obdobou „bonů“.

Přímo neskutečné zástupy Zimbabwanů skončily jako vesměs ti nejchudší z nejchudších v sousední Jižní Africe. Aby se tam pokusili něco vydělat, něco nakoupit a odvézt těm strádajícím doma. Doma, kde se dá sotva mizerně uživit.

Kvůli Mugabemu. Který ve snaze být oblíbený a znovu zvolený před lety bohatým vzal a chudým dal. A tím dovedl zemi až do současného stavu, kdy už se dokonce špitá, že by tam byli rádi, kdyby se ti zbylí obraní bílí farmáři vrátili, aby zase bylo líp. Do stavu, kdy spousta těch tehdy obdarovaných chcípá hlady.

Jaká jenom je to podoba s Českou republikou posledních týdnů, měsíců a let!

Vládní sociální demokracie i zde bohaté obírala a „potřebným“ (zejména krátce před volbami, hrozícími jí fiaskem) dávala. Zvýšily se platy i kdejaké sociální dávky, přidalo se i důchodcům, peníze se nacpaly do kdečeho, co by se mohlo lidem líbit. A aby na to bylo, natiskly se hory ničím nekrytých českých korun.

Čímž zákonitě stouply ceny, vzrostla inflace. Klesla nezaměstnanost, to ale proto, že se takřka všichni práceschopní Češi stali sice lépe placenou, ale vlastně ještě chudší námezdní silou. Máme více peněz, jež ale pozbývají a podle přiznání těch nahoře i nadále budou pozbývat hodnotu. Protože se vrchovatě dostalo těm, kdo neumí a často ani nechtějí s nabytým správně naložit. Utrácí se, dělají se dluhy, porevoluční ekonomický zázrak je ten tam.

A rozdíl mezi Zimbabwe a Českou republikou? Existuje. Ale zase až tak velký není.

Pouze v České republice pochopili lidé dříve. Dříve, než dosáhli inflace v řádu milionů procent, dříve, než se zlikvidovali poslední podnikatelé, než se tito kvůli neochotě odevzdat svůj majetek počali vyhánět ze země a zabíjet. Dříve, než se přestalo něco vlastního vyrábět, než zmizelo z trhu veškeré vlastní zboží a než byli všichni nejschopnější obyčejní lidé přinuceni odejít do ciziny za výdělkem, aby uživili své blízké doma.

Pochopili jsme včas a znovu nezvolili „hodnou“ sociální demokracii, která tak ochotně rozdávala z cizího, případně z toho, co jsme ani neměli. Nezvolili jsme ji dříve, než se proti ní musela jako v Zimbabwe angažovat armáda.

Snad jsme pochopili ještě včas. A snad už nebudeme opakovat podobné chyby. Protože ruku na srdce – nebýt pochybných dotací a zde si kapsy mastících zahraničních firem, co by se ještě v České republice vyrábělo? Z čeho bychom tu žili?