Byly i u nás doby, kdy si politici žili jako prasata v žitě, aniž by přitom byli všeobecně za tato zvířata i považováni. A tehdy to rozhodně nemusela být špatná profese. Naslibovat jednou za pár let něco lidem, pak se uvelebit v pěkné kanceláři a brát hromady peněz za kdeco, případně i za nic…
Později však počala porevoluční euforie odeznívat a já nakonec zcela rezignoval na touhu po slastném životě na politickém Olympu. Protože kdybych se na tento chtěl dostat, musel bych dlouho a usilovně šplhat vzhůru, lézt kdejakému papaláši stejně jako voličům do (obrazného) pozadí, musel bych slibovat nesplnitelné a nejednou vydávat sprosté lži za pravdu. Musel bych obrazně převlékat kabát a měnit politické mimikry, hledat skuliny, jimiž by se dalo proklouznout výše, přikyvovat vlivným tupcům, prodávat se více než kdejaká šlapka a smířit se s tím, že se pro většinu společnosti dříve či později stanu něčím, co se ve slušné společnosti neříká. A že budu označován řadou hanlivých výrazů a lid si na mě bude ukazovat a vylévat si na mně svou věčnou nespokojenost a frustraci.
A tak jsem se nakonec politikem nestal, což snad pochopíte. Protože mám raději (alespoň relativně) čistý štít a obstojnou pověst, než hromadu peněz a punc vyvrhele.
Politikem jsem se nestal, ve vládě ani na jiném lukrativním postu jsem neusedl.
A proto jsem se rozhodl, že asi budu žádat satisfakci. Byť ve srovnání s ušlými možnými zisky a jinými benefity vcelku malou. Za to, že jsem se nestal politikem, hodlám žádat omluvu a dejme tomu milion korun.
Myslíte si po přečtení předchozích řádků, že jsem se zbláznil? Věřte, nezbláznil jsem se. Protože to výše uvedené považuji i já osobně za nesmysl, a snahu o dosažení zmíněného za předem prohraný boj, za sysifovskou práci.
Ovšem máme u nás lidi, kterým podobné počínání rozhodně nepřipadá nelogické. Právě naopak. K takovým lidem patřila a doposud patří třeba i ombudsmanka České republiky nebo jistá Ayan Jamaal Ahmednuurová, dívka původem ze Somálska a od roku 2011 azylantka žijící v Česku.
Ona dívka se dodnes soudila s pražskou Střední zdravotnickou školou, jež jí „upřela právo studovat a stát se jednou zdravotní sestrou“. Diskriminovali ji tam prý tím, že jí nedovolili nosit muslimský šátek hidžáb ani při teoretické výuce a údajně dokonce ani nesměla mít při výuce alespoň zahalený krk (https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/77314/soud-zamitl-zalobu-muslimky-na-prazskou-skolu-kvuli-zakazu-hidzabu.html).
Protože školní řád oné vzdělávací instituce zakazoval a zakazuje nošení pokrývky hlavy a ředitelka školy prý dotyčnou na toto hned zkraje školního roku v září 2013 upozornila či co a…
A tak dívka ze školy rovnou odešla, aniž by se to třeba aspoň pokusila nějak usmlouvat. A škole dodatečně dodala formulář o zanechání studia s odůvodněním, že jí zakázali nošení hidžábu.
Na takový odchod má každý právo; jenže…
Jenže pak se do toho vložila právě ombudsmanka, zastánkyně nejednou pěkně pochybných práv. A právě ta to označila za nepřímou diskriminaci v přístupu ke vzdělání a svobodné volbě povolání, což vedlo k procesu, v němž ona „studentka“ žádala omluvu a šedesátitisícové odškodné.
Dost dlouho se to vleklo, než nakonec vyplavala pravda na povrch, stejně jako olej na vodu. Tedy že žádná diskriminace prokázána nebyla. Protože dotyčná dívka, jež má v Česku azyl, nepředložila až do zahájení školního roku zákonem předepsané a školou požadované povolení k pobytu, nesplnila tedy podmínky pro zahájení studia, a tudíž se vlastní vinou vůbec nestala studentkou oné školy. A tudíž jí ani nemohlo ve studiu zabránit nějaké to ředitelčino upozornění na ustanovení školního řádu, nemohlo dojít k diskriminaci ze strany školy.
Dotyčná ani podle názoru soudkyně nesplnila zákonné podmínky, studentkou oné školy tak nikdy nebyla a nemohla být tedy ani diskriminována, za což by snad mohla mít na požadované odškodnění nárok.
Konečně tak zase jednou zvítězilo právo, chtělo by se říci. Jenže ono dosud nezvítězilo, protože rozsudek dosud není pravomocný a přinejmenším ombudsmanka se ještě „cuká“. Protože… se soud nezabýval souladem tamního školního řádu s českým právem… Tedy… soudy by se měly zaobírat tím, zda má škola vůbec právo zakázat ve svých objektech nošení pokrývky hlavy.
Ombudsmanka poslední nepravomocné soudní rozhodnutí údajně podrobněji komentovat nechce, ale… dokud nebude rozhodnuto o tom, jak je to s tím právem na nošení šátku… zřejmě si nedá pokoj (https://zpravy.tiscali.cz/muslimka-u-soudu-neuspela-skola-ji-zakazem-hidzabu-nediskriminovala-292291). A ublížená exotická (ne)studentka dost možná jakbysmet.
A proto jsem se doposud nezřekl myšlenek na mé odškodnění. Jestli ona dívčina někdy s onou diskriminací, spočívající v tom, že jí nedovolili nosit muslimský šátek na výuku ve škole, na kterou se vůbec nedostala, uspěje, budu i já žádat odškodnění za to, že jsem se nestal vysoce postaveným politikem. O kterýžto post jsem se sice nikdy neucházel, neměl jsem na požadavky, jež tento přináší, žaludek, ale… Proč bych nemohl dostat omluvu a milion, že? Když se může kvůli vlastně naprosto identické „diskriminaci“ soudit se školou někdo, kdo se na ni vlastní lemplovitostí vlastně nikdy ani nedostal?