Česká republika má už nějaký ten pátek ochranný limit doplatků za léky. To znamená, že připlatí-li si někdo za léky během roku nedobrovolně více, než je daný limit, je mu jeho zdravotní pojišťovna povinna sumu, o kterou byl onen limit překročen, vrátit. To aby tato spoluúčast pacientů na zdravotní péči nikoho nezruinovala, nepřivedla na mizinu (https://www.novinky.cz/finance/473553-pojistovny-vraceji-na-doplatcich-za-leky-nekolikanasobne-vice.html).
Od 1. ledna 2018 je rozhodnutím ministerstva zdravotnictví tento limit následující:
Děti do 18 let věku a senioři od 65 do 70 let mají doplácet maximálně tisíc korun, senioři ve věku nad 70 let pouze pět stovek a ostatní pojištěnci ve věku 18 až 65 let pět tisíc korun ročně.
Pokud pacient tento limit překročí, má nárok na vrácení přeplatku za doplatky na léky. Musí sice platit i nadále, ale zdravotní pojišťovna mu peníze v zákonem stanovené lhůtě zase musí vrátit a musí se i sama starat, aby vrátila vše, co má. Člověk si přeplatky ani nemusí evidovat či o ně žádat.
Je samozřejmě logické, že se nevracejí všechny doplatky. Že pojišťovny u různých navzájem terapeuticky zaměnitelných léků akceptují jen doplatky za nejlevnější lék z dané skupiny, která má stejné složení i způsob podávání. Že nebudou platit pacientům velké peníze za lék jeden, je-li na trhu k mání totéž daleko levněji.
Přesto však všechny zdravotní pojišťovny vracejí lidem kupu peněz. V letošním prvním čtvrtletí v průměru kolem čtyř stovek na každého, kdo limit překročil, rekordmanem je pak člověk, jemuž bylo vráceno 17.193 korun.
Toto počínání je ve své podstatě logické. Jsou-li lidé stejně pojištěni, neměli by být někteří z nich ruinováni jenom proto, že potřebují léky, na něž se musí doplácet více, že mají „finančně nevýhodnější“ choroby než jiní.
Jenže…
Nějak mi nejde na rozum, že zatímco u léků se stát prostřednictvím ministerstva zdravotnictví stará, aby lidé nedopláceli na svůj zdravotní handicap více, než je únosné, jinde to neplatí.
Já sám jsem třeba letos jen za poslední docela normální ošetření zubních kazů doplácel skoro deset tisíc korun. Mnohem více než onen pětitisícový limit pro moji věkovou kategorii. A přesto nedostanu od pojišťovny zpět ani korunu.
Zřejmě proto, že existuje i bezdoplatková alternativa. Vždyť jsem přece třeba mohl zajít do nějaké pochybné putyky a mít tam hloupé kecy, za které by mi někdo zuby vyrazil. A měl bych pokoj. Zadarmo a napořád.