Jsem hrdý, ale také se stydím

Když se ohlédnu za uplynulými necelými dvěma měsíci, mohu být hrdý. A to z nejednoho důvodu. Jsem hrdý na to, že já jsem já, a také na to, že jsem Čech. Čímž se nehodlám nad nikoho jiného povyšovat. Pouze konstatuji fakt.

A na co že jsem coby já nebo coby Čech hrdý? Když si vezmeme zmíněné poslední necelé dva měsíce:

–          Na počátku června jsem si vybral ze svého účtu docela slušné peníze. Mohl jsem tak učinit, protože permanentně pracuji a tím pádem nemám o peníze nouzi. Netopím se sice v penězích, ale mám dost na to, aby mi kdekdo záviděl. A také mi jistě kdekdo závidí.

–          Přes internet jsem si vybral a koupil letenku do Jihoafrické republiky. Bylo to prosté, protože se mi nabízelo dost a dost alternativ. A nemusel jsem se jimi nijak složitě probírat. I když se zásadně muselo přestupovat na zahraničních letištích, mohl jsem tento fakt v klidu ignorovat. Se svým českým cestovním pasem totiž mohu bezvízově leckam, a tak jsem nemusel řešit, zda mohu přestupovat tam či onde, zda a za jakých podmínek mne tam vpustí.

–          S další částí peněz jsem se odebral do směnárny. Jenom jsem se jí den předem ozval, což se nemusí, ale mělo by se to, aby bylo jisté, že v ní budou mít požadovanou hotovost v dostatečném množství. Přišel jsem do té směnárny, řekl číslo své objednávky a za pouhých pár minut uspokojen odcházel. Protože si u nás mohu kdykoliv koupit jakoukoliv z běžných konvertibilních měn. Nemusím žádat o devizový příslib, nemusím se obracet na pochybné veksláky.

–          Přes internet jsem si zarezervoval na noc před odletem pokoj v pražském hotelu, abych tam před cestou přespal. Našel jsem dost a dost dobrých nabídek a nikde nade mnou neohrnovali nos proto, že nejsem devizový cizozemec, ale našinec.

–          Pak jsem si jenom tak pro jistotu zkontroloval platnost cestovního pasu. Totiž obou cestovních pasů. Vlastním dva, což se může. Úřady je u nás člověku vystaví rychle a bez problémů a ani se na nic moc neptají.

–          Sbalil jsem si pár věcí na cestu. Jen to nejnutnější. Přece se nebudu tahat se zbytečnostmi, které si mohu koupit na druhém konci světa na místě. A rozhodně se nepovezu se šiškou salámu, konzervami nebo instantními polévkami, abych nemusel v cizině utrácet vzácnou cizí měnu, jak tomu bylo kdysi.

–          Docela luxusně vypadajícím a nezpožděným vlakem jsem pohodlně dojel do Prahy. Odkud jsem pak letěl dál. Nakonec přes Německo, a ne přes Spojené arabské emiráty, Turecko, Holandsko, Katar nebo Velkou Británii.

–          Na letištích ve Frankfurtu i Johannesburgu se ke mně podle očekávání chovali velice solidně a vstřícně. V Německu jsem nebyl pro nikoho chudý příbuzný z východu a v Johannesburgu jsem byl někdo, kdo prošel nepovšimnut bez problémů celnicí a automaticky dostal od imigračního úředníka razítko povolující mi pobyt v zemi na dobu, která mi ještě zbývala z povolených devadesáti dní bezvízového pobytu v zemi. A i ta pasová kontrola byla rychlá a jednoduchá. Protože s mým pasem nemusím stát v dlouhých frontách mimoschengenských cestujících, respektive v Africe cestujících ze zemí s vízovou povinností.

–          V cíli cesty jsem si vzal na letišti bez problémů taxi. A černý taxikář mě dovezl až před vchod do ubytovacího zařízení a počkal, než mi tam otevřou a vstoupím do budovy.

–          Jihoafričtí ubytovatelé se ke mně chovali velice přátelsky a vstřícně. To se tam tak mezi slušnými lidmi dělá. A někdy udělali i víc, než museli, než jsem si zaplatil. Protože si tam slušných lidí váží. A já slušný člověk jsem. Aspoň když to jde. A vůbec nevadí, když vázne konverzace, protože jsem jaksi vyrostl za komunistů a dobrou znalost angličtiny tím pádem už dodatečně nedohnal. Protože kdo chce, vždycky se nějak domluví. Klidně i rukama a nohama. Nikdo přece neví a neumí všechno. A nehrálo v tom roli ani to, že patřím v Jižní Africe mezi poměrně bohaté lidi.

Prostě jsem hrdý na to, kým jsem. I když někdy samozřejmě jenom díky tomu, že se ocitnu v místech, kde Čechy neznají. Nad nikoho se nepovyšuji a před nikým se neponižuji. A to se ve světě cení. Mám slušné peníze, mám pátý nejsilnější pas na světě, se kterým se dostanu bezvízově nebo jen s formální registrací do spousty zemí. V dalekých zemích sice často nevědí o České republice zhola nic, ale k dobré pověsti stačí říci, že patříme do Evropské unie. Jsem hrdý na to, že si umím udělat v cizině přátele. Jsem hrdý na to, že se mi tam nikdo neposmívá kvůli mojí profesi, která byla a dodnes nejednou je v našich končinách ne zrovna prestižní. A jsem hrdý i na to, že se mám z cizích zemí kdykoliv kam vrátit.

I když právě na to poslední stále ještě moc hrdý nejsem. Aspoň někdy. Jako třeba před pouhými pár dny, kdy jsem se z třítýdenního pobytu v Jižní Africe zase vrátil domů. A co mě čekalo?

V Praze na hlavním nádraží hned vedle tabule s odjezdy vlaků obří obrazovka, na které slibovala jistá paní K. z pidistrany končící vykřičníkem, že bude bojovat za všechny psance této země. A hned před nádražní budovou oni její psanci, které prý naše země diskriminuje. Opilí okolí obtěžující rádoby tanečníci s vyřvávající reprodukovanou hudbou, žebráci z řad hodně pochybné spodiny, bezdomovci polehávající na lavičkách i na trávníku.

A doma v televizi a na internetu pro změnu jistý pan B., který se hodlá po volbách opět chopit moci, i když se neumí ani normálně vyjadřovat, natož aby rozuměl politice a ekonomice. Zato umí oblbnout hloupou část české společnosti a koupit si za státní peníze hlasy těch „utlačovaných“, jak už to v minulosti prokázal.

A samozřejmě i další rádoby politici snažící se poměrně úspěšně manipulovat lidmi s využitím pouhých pár do omrzení opakovaných frází o tom, co se u nás nepovedlo, ti, kteří mají svou kariéru spojenou hlavně s vyvoláváním strachu a nenávisti.

A na to, že právě podobné existence podle dosavadních průzkumů povedou naši zemi po budoucích volbách, rozhodně hrdý nejsem. A stydím se za ty, kdo je volí. Za ty, kdo dokážou jenom omílat, že se mi to mluví, když nemám existenční starosti. Přičemž mi obvykle nadává právě ta nejdegenerovanější část českého národa. Ti, kdo chtějí, aby je živil stát, aby si byli všichni rovni, ale pořádně pracovat nepůjdou. A už vůbec nebudou dělat dvě zaměstnání současně, aby se měli jako já.

Kvůli těm se obávám, že jednoho dne přijdu o to, na co jsem hrdý. O to, co naše socialismem zparchantělá společnost znovu dlouho a pracně získávala po roce 1989. O to, že když přijdu kamkoliv ve světě, neohrnují nade mnou nos, ale spíše právě naopak.