Na York Street a v k této ulici přiléhajícím okolí panuje klid a mír a potkáte tam vesměs jenom a pouze dobré lidi. Jak už tomu tak v Jižní Africe často bývá.
Třeba prodavače květin, kteří tam onu svou boudu provozují údajně již po čtyři generace, ovšem jejich potomci už to dělat nechtějí, z nichž ta sedící bílá (aby se v tom prase vyznalo, ve skutečnosti prý černá říznutá s nějakými muslimy a sestra tamtéž pracující nezpochybnitelné černošky) vás podle svých slov bude coby cizince procházející čas od času kolem nějakou dobu pozorovat a pak jí to nedá a zkusí vás vyzvat, abyste se k ní posadili na židličku a trošku (tj. tak půl hodiny) poklábosili.
Nebo slušně vypadající lidi, kteří se vedle vás zastaví u přechodu na červené, prohodí pár nezávazných slov, a když naskočí zelená, dají vám vizitku své církve a se slovy, že jim bylo potěšením, si jdou po svých.
Nebo jako já letos u obchodního centra třeba i párek mladičkých krásných bílých holek, které vás zatouží zatáhnout… no kam asi? Taky do kostela.
Nebo úředníky a úřednice, prodavačky a jiné solidní existence, posedávající tam o pauze v parčíku nebo jednoduše na lavičce či chodníku nebo postávající na autobusové zastávce.
Nebo… Nebo sem a tam také žebráky, bezdomovce, z nichž někteří pospávají na soklu u magistrátní budovy nedaleko policejní stanice nebo přímo na chodníku před pobočkou banky, kteří jsou rasově téměř vyvážení. Tedy je těch černých jen nepatrně více než těch bílých. Ale je-li pro tyto něco typické, pak to, že vás tam osloví s prosbou o nějakou almužnu nebo aspoň cigaretu dost pokorně, a nedáte-li jim nic (což považuji za rozumné, nechce-li jeden riskovat, že se na něj tito začnou s vidinou dalších almužen lepit nebo že by se oním žebráním současně mohli pokusit zjistit, kde má člověk peníze, aby mu je následně zkusili ukrást), rychle rezignují. Na rozdíl od českých bezdomovců a jim podobných pochybných existencí člověka neotravují, nehulákají na něj, nedělají kyselé ksichty. Dostanou-li, dostanou, nedostanou-li, co nadělají… Sedí a vyhlížejí někoho jiného nebo si se sepnutýma rukama stoupnou doprostřed silnice a při červené zkoušejí štěstí u řidičů projíždějících aut. A občas se pár mincí i dočkají.