Ovšem nejen Oudtshoornem živ jest člověk. Přesněji našinec a ještě přesněji já. A to třeba už i jenom proto, že tam sice mají letiště, ovšem od nás se tam doletět nedá. A to proto, že je jejich letišťátko tak maličké, že tam nepřistává ani jedno letadlo schopné unést povícero takových tělesných schránek, jako je ta moje; nikoliv z důvodů typických pro letiště českobudějovické, které se zpřístupňuje normálnímu provozu přesně v duchu hesla „co se vleče, neuteče“.
A když našinec do Oudtshoornu nedoletí, musí zákonitě nejprve doletět jinam. Protože pěšky to je z Evropy přece jenom trochu z ruky.
A nejvhodnější je doletět do „Jiříkova“. Tedy do George asi šedesát kilometrů jižně od Oudtshoornu. Kde mají letiště sice rovněž neveliké, ale dopravní letadla tam přistávat dokážou a také přistávají. Byť vesměs jenom tak malá, že má průměrně vyvinutý evropský chlap poměrně problém dojít si v nich na záchod. Myslím co se týká výšky, nikoliv délky,… na co hned nemyslíte!
Takže musíte doletět do George a zbytek cesty dojet po vlastní ose. Raději dojet než dojít. A to jednak proto, že by vás podle slov Llewellyna, jenž mne tudy vezl, mohli minimálně na jednom úseku oné pouti přepadnout, a jednak proto, že cesta spojující Oudtshoorn a George není pro pěší turistiku ani v jiných ohledech zrovna ideální. Protože vede bezmála pustinou a nejednou se klikatí podél skalních stěn nad hlubokým srázem, pod nímž by vás možná hodně dlouho nenašli. A také proto, že – počítal-li jsem dobře – není ani ona v průměru jedna hospůdka s obchůdkem na šedesát kilometrů, připomínající cimrmanovskou Hospodu na mýtince, zrovna moc. A šlapat půl dne s jedinou možností se občerstvit…