Vzhůru za kulturním obohacením

Považuji se za kulturního člověka. A ne-li za až tak úplně kulturního člověka, pak přinejmenším za kulturního barbara určitě.

A proto jsem si při své letošní návštěvě v Oudtshoornu (nevíte-li, kde to je, našel jsem vám to tu na mapě) neodpustil návštěvu tamního muzea. Protože muzeum, to je učiněná studnice poznání. Nebo… klidně i srandy. Jak se to vezme a jak to člověk chce vzít.

A nyní bych si dovolil vás tímto muzeem virtuálně provést. Tak jaksi po svém, s vědomím, že jsou Jihoafričané hodní lidé a nějakou tu srandičku mi odpustí. Pokud si snad někdo z nich dá tu práci a tyhle řádky si přeloží, jako že nejspíš ne.

Nuže, byl jsem v Oudtshoornu v muzeu. Tedy v tomto muzeu, jež vidíte, protože muzeí tam mají povícero. Já osobně jsem potkal dvě a slyšel jsem od manažerky Annelize ještě o nějakém třetím.

Chcete-li se do tohoto muzea vydat, nesmíte se předně nechat odstrašit. Protože ke strachu tam rozhodně důvod není. To, co uvidíte už z dálky, totiž není žádný slet čarodějnic, jakkoliv by to tak mohlo na první pohled vypadat.

Když totiž přijdete blíže, zjistíte, že se jedná o docela obyčejné před muzeem posedávající trhovkyně, snažící se tam prodat nějaká ta košťata zřejmě z místního pštrosího peří. Nevím, s jakým úspěchem, ale jako nějaký velký byznys bych to zrovna neviděl.

A já jsem se pochopitelně nebál. To víte, nebyl jsem v oněch končinách poprvé. Přesněji byl jsem tam již popatnácté. A to už jsou takovíto obchodníci pro člověka tímtéž, co Vietnamci pro našince.

A tak prostě kolem těchto čile konverzujících dam projdete jako já, za branou chvíli lomcujete mřížemi, než vám někdo z recepce opodál zabzučí, utratíte pětadvacet randů nebo možná i méně (máte-li adekvátně menší tělesnou schránku), asi tak pět minut se povinně zapisujete do knihy hostů (pokaždé, když tam vstoupíte, protože „disciplína musí bejt, vy kluci pitomí,“ jak pravil už dobrý voják Švejk) a pak už hurá na věc.

Tedy za poznáním. To aby jeden neměl hlavu dutou jako… jako… no třeba jako ta tam vystavená hroší kebule.

Nejdříve jsem si tam připadal jako v cimrmanovském muzeu peří. Protože to víte – Jižní Afrika je daleko větší země než ta naše a tak na Oudtshoornsku namísto pro nás tradičních slepic mají rovnou velké pštrosy s pštrosicemi a s pštrosáčaty. A to se nedá opomenout ani v muzeu.

Ovšem jakkoliv jim prý peří v minulosti hodně vynášelo, nejen peřím živ jest člověk. A tak toho v onom muzeu najdete daleko víc.

Za zmínku tam stojí mimo jiné třeba i nejedna expozice zobrazující tamní život za dob minulých. A jak exponáty ukazují, nebyl to vždy právě snadný život. Vždyť si jenom my, zrození v dobách kočárků značky Liberta nebo později i něčeho lepšího, představme, jak se asi takové mimino muselo cítit, když ho vozili v kočárku železném! Jak to jenom muselo drncat!!!

Ale ani lidé odrostlejší to tam vždy nemívali právě snadné. Protože taková stereo souprava či MP3 přehrávač nebyly vždy tím, čím jsou dnes, a ne vždy si mohl člověk jednoduše strčit sluchátka do uší či na uši a jít.

Dlouho bych ještě mohl pokračovat v tomto líčení. Jenže jak tak člověk bloumá objektem, kde se smí fotit všude vyjma jakousi židovskou část, postupně ho napadají i jiné myšlenky. Zejména dá-li si jako já před cestou tam dvě kafe k snídani. A tak tam sice můžete obdivovat nádherně zdobený porcelán, ale…

…nezoufejte! Pokud při tom zatoužíte i po porcelánu daleko obyčejnějším, i v tomto vám v onom muzeu vyjdou vstříc. Tedy vy musíte vyjít vstříc nádvoří, kde je zařízení (podle obrázku soudě vysloveně) pro dámy…

… a pochopitelně i pro pány. U kterého vycházejí dost možná vstříc i prostatikům, neboť se při pohledu na exponát v předsálí nelze zbavit dojmu, že tu ochotně vyždímou nějakou tu kapku z každého.

A to je nejednou služba za všechny prachy,…

… protože okolní ulice až po tu Victoriinu neposkytují absolutně žádné skryté zákoutí, kam by si jeden odskočil.

Pokud jste pak jako já, po naleznutí úlevy vám dojde, že jste vlastně možná i dost dlouho nekouřili. Ale opět nezoufejte; protože na tomtéž nádvoří jsou pro vás nachystány hned tři popelníčky dostatečné snad i pro našeho tam naštěstí neznámého prezidenta Zemana.

A pak už si zase můžete brousit zuby…

… na další cestu za poznáním. A poznatků z mnoha oborů tam můžete načerpat dost a dost.

Dost možná tolik, že se vám začne klubat i nějaký ten mozek v hlavě jako v pštrosím inkubátoru.

Pokud tedy nejste jako já. Protože jak jsem zmínil, jsem kulturní člověk, ale konkrétněji spíše kulturní barbar. A tak jsem se tam sice pokochal, ale hlava mi zůstala čistá jako…

Ale tak už tomu u nás, o nichž platí přísloví, že „komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí“, bývá. A já nekoupil. Protože v té tam vystavované „měli zavřeno“.

Budete-li mít někdy cestu kolem, určitě se tam zastavte. Za poznání nebo aspoň za trochu té legrace to stojí. Nebo aspoň mně to stálo.