Čas od času navštívím – asi jako každý z nás – lékaře. A často – také asi jako každý z nás – si u něj nejednou i vcelku dlouho posedím v čekárně, než na mě dojde řada. A tak tomu bylo i tentokrát.
A protože jsem se nudil, jako obvykle jsem sáhl po tam k dispozici jsoucích osvětových materiálech. Protože ne že by mne tyto zajímaly, ale když není co dělat, proč si aspoň nepočíst, že?
A tak jsem si početl. Mimo jiné i o Pompeho nemoci. Tedy o onemocnění, o jehož existenci jsem dodnes neměl ani tušení.
A tak jsem si rozšířil obzory. Zvěděl jsem, jak pojmout podezření, že touto nemocí trpím, a jak se v případě takového podezření zachovat.
Pompeho nemoc se prý pozná podle toho, že má člověk potíže při chůzi do schodů a vstávání ze židle, že je jeho chůze provázena kymácením v kyčlích nebo kolébáním, častá je ztráta rovnováhy, vyskytují se potíže při zvedání rukou nad hlavu, mytí nebo česání vlasů, dostavuje se dušnost během nebo po cvičení i potíže s dýcháním během spánku. A mezi další příznaky patří ranní bolest hlavy, ospalost během dne, potíže při žvýkání a polykání, nevysvětlitelné hubnutí, slabost jazyka a návrat kyselé šťávy z žaludku do jícnu.
Vyřídil jsem si u doktora svoje a vrátil se do normálního života.
A pak jsem druhý den vstal a… bác ho! Měl jsem ji. Pompeho nemoc.
Jak jsem si s úlekem uvědomil, dostavily se její příznaky již předchozího večera a postupně se – což rovněž patří k symptomům onoho neduhu – zhoršovaly.
Už nedlouho po setmění jsem měl potíže se vstáváním ze židle, při chůzi jsem se kymácel ze strany na stranu, zakopával a nejednou i upadl. Jen stěží jsem zvedl ruku s účtenkou nad hlavu, zdolat schody v našem domě bylo přímo heroickým výkonem, a sotva jsem dofuněl až do svého bytu, svalil jsem se jako špalek a v polospánku sotva lapal po dechu. A když jsem pak ráno vstal, dokázal jsem si jenom ledabyle opláchnout studenou vodou obličej a česání jsem zcela vynechal. Bolela mě hlava, snídani jsem jen těžce žvýkal a nakonec nedokázal spolknout ani sousto, protože se obsah žaludku naopak snažil stůj co stůj uniknout v protisměru. Jazyk jsem měl slabý tak, že jsem ani pořádně artikulovat nemohl, a celý den jsem strávil jako v mrákotách.
Jediné, co nesedělo, bylo to nevysvětlitelné hubnutí. Protože se moje postava naopak jevila být den ode dne rozložitější a rozložitější. A také to, že je toto onemocnění dědičné.
Protože já tyto problémy po předcích nezdědil, já se onou nemocí musel od někoho nakazit. Včera večer v hospodě, někdy plus mínus po desátém pivu.