My Češi se máme…

Už dávno jsem si zvykl na to, že jsme my Češi nejhorší na celém světě nebo že jsme alespoň špatní. Konzumujeme třeba příliš alkoholu a konkrétně v pivu na nás snad nikdo nemá, konzumujeme ohromná kvanta drog, zejména marihuany, jsme xenofobní a rasističtí, od Evropské unie ochotně bereme peníze, ovšem neradi se od této necháme komandovat,…

Dlouho bych ještě mohl pokračovat v tom, v čem všem jsme až někde na světovém chvostu a v čem bychom se měli (vesměs podle zahraničního mínění) výrazně polepšit. Zatímco uslyšet něco pochvalného se nám jen tak nepoštěstí.

A proto jsem se tentokrát zaradoval, když jsem o nás zvěděl konečně i něco dobrého. A bylo mi to dokonce předestřeno černé na bílém, mám to dokonce na (novinovém) papíře.

Česká republika je konečně v něčem prokazatelně dobrá. A to v otázkách kriminality.

Patříme prý mezi deset nejbezpečnějších zemí světa, a protože znám poměry, jsem tomu dokonce ochoten i věřit. Nepřipadá mi to jako sebechvála, jež – jak známo – smrdí. A i nadále se prý v tomto ohledu lepšíme.

Podle policejních statistik jsme loni měli kriminalitu dokonce tak nízkou, jako už dlouho ne, a to dokonce na celém území státu. Ubývá u nás násilných trestných činů, krádeží i vloupání, a navzdory už od předlistopadového režimu vžitému názoru, že „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, ubylo dokonce i hospodářských deliktů.

A není vlastně divu, že je tomu tak, jak tomu je. Protože se prý přijala řada kroků ke zlepšení práce policie, integrovaného záchranného systému i armády, vzrostla životní úroveň a poklesla nezaměstnanost a lidé se tak o sebe dokážou postarat v souladu se zákonem, bez potřeby páchat trestnou činnost.

Což je pořád ještě krásné. Jenže tím ani zdaleka nekončí výčet toho, proč že jsme tak bezpečným místem s tak nízkou kriminalitou. Těch důvodů je totiž víc.

Za nízkou zločinnost a vysokou míru bezpečí u nás totiž podle oné informace (již lze sotva zpochybnit) mohou i další věci.

Třeba to, že kvůli zhoršené bezpečnostní situaci ve světě posílila i naše vláda bezpečnostní opatření, že máme četnější policejní hlídky v ulicích a naši lidé jsou kvůli bezpečnostním rizikům obezřetnější, a to někdy i přehnaně. Lidé jsou daleko spjatější s policií, a to i díky častým mediálním vystoupením politiků, častěji hlásí úřadům to, co považují za podezřelé. A k tomu všemu máme v Česku „dobře nastavený sociální systém, který potírá chudobu“ a právě díky tomu, že se tolik „nerozevírají sociální nůžky“, tedy že tolik nedochází k tomu, že bohatí bohatnou a chudí zůstávají chudými, že tu panuje obstojná příjmová rovnost, zločin skomírá.

A tady už bohužel má hrdost na mou bezpečnou vlast končí.

Protože ono je dost těžké být hrdý na to, že patříme k zemím s nejnižší kriminalitou, je-li této dosaženo tím, že na nás dohlíží daleko více četníků, že ze strachu, jenž má velké oči, hlásíme i kdejakou prkotinu. A že nejsou bohatí okrádáni chudými jenom proto, že máme všichni přibližně stejně. Tedy že ty bohaté okrade namísto zoufalých chudáků v souladu se zákonem stát, jenž pak to prostřednictvím daní a jiných povinných plateb „ukradené“ rozdá jako Jánošík chudákům, kteří už se tak nemusí nějakou kriminalitou obtěžovat.

Takže jsme zemí, kde lidé minimálně přepadají, loupí a kradou. Protože to tu za ně se svým takzvaným dobře nastaveným sociálním systémem zvládnou sami vládcové. Jejichž počínání však kriminalistické statistiky naštěstí neregistrují. Protože kdyby ano… asi bychom zase byli jedněmi z těch úplně nejhorších. Na což už jsme my Češi vlastně zvyklí.