V Německu řeší zapeklitý problém. Tamní charita Tafel totiž nedávno oznámila, že je v zemi příliš mnoho (chudých) migrantů a jí tak nezbývá než přistoupit na to, že bude nadále dávat jídlo jen chudým majícím německý pas. Tedy že bude za symbolické jedno euro tímto způsobem pomáhat jenom německým potřebným a nikomu jinému.
A vzápětí se rozjela diskuse o tom, zda je to vůbec přípustné. Zda může charita takto rozdělovat společnost, zda musí či nemusí dávat jídlo i migrantům, zda nejde o rasismus (https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/465085-musi-charita-migrantum-dat-jidlo-nemecti-pravnici-tapou.html).
Němečtí právníci s tím mají problém. Nejsou schopni se shodnout na tom, zda lze za uvedené počínání onu charitu žalovat či nikoliv.
Podle jednoho z citovaných právníků jde o diskriminaci a porušení zákona o rovném přístupu, protože když jde o charitu placenou, byť pouhým symbolickým jedním eurem, není možné šmahem bránit v uzavření takového „obchodu“ cizincům.
Německý antidiskriminační úřad se pro změnu domnívá, že je podobná praxe, tedy podmiňování výdeje jídla státní příslušností, sice poněkud sporná, ale o diskriminaci tu nejde, protože u symbolických poplatků nejde o obchod, ale o pouhou charitu.
Brémský profesor práva je zase přesvědčen, že vůbec nejde o to, zda tu platí výše zmíněný zákon nebo ne. Že německá ústava jednoznačně zakazuje znevýhodňování na základě původu a tudíž podobná praxe každopádně není přípustná. Odmítnutí chudí migranti se prostě mohou odvolat na německou ústavu a klidně se jít soudit. Protože ona soukromá charita nahrazuje činnost státu, totiž ochranu před vyhladověním, a tu nesmí odepřít nikomu.
Ani když je, jak zaznělo, potřebných příliš a na všechny se nedostává.
Je to prý hodně zapeklitý oříšek. Který může rozhodnout jedině soudní proces. Do kterého se ale zatím nikomu moc nechce.
Nejsem právník. Jsem docela obyčejný prosťáček. A zřejmě právě proto to zase jednou nechápu. Nějak se zkrátka domnívám, že charita spočívá v něčí dobré vůli pomáhat jiným. A že by si někdo, kdo je ochoten pomáhat, měl mít jednoznačné právo vybrat, komu bude pomáhat. Když tak činí nezištně, prodělečně, nic z toho nemá.
Protože kdybych se já rozhodl z dobré vůle pomáhat a někdo mi diktoval, komu pomoci musím, aby mne nestihl trest, zkrátka bych se na to vykašlal. A budu velice obdivovat charitu Tafel, jestli si po případném soudním sporu nakonec neřekne, že se na to může vykašlat taky. A ať si ti chudí klidně pochcípají hlady.
Chudí, kteří mají být vděčni za to, že jim někdo vůbec pomáhá. A nemají se s dobrodinci co soudit.