Kdysi, za komunistů, se říkalo: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Bylo to myšleno tak, že vykořisťovatelé nemají bohatnout z práce svých zaměstnanců. Takže to nebylo to pravé.
Daleko lépe to zaznělo nyní z úst české ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové. Která přišla s překvapivým nápadem, že by nezaměstnaní, kteří porušují své povinnosti, měli být až na rok vyškrtáváni z evidence úřadu práce. Čímž by se zatočilo s těmi, kdo se vyhýbají práci a dalším povinnostem, vyplývajícím z jejich stavu, a jenom vysávají sociální systém.
Ač jinak s politiky vesměs nesouhlasím, musel jsem dát paní ministryni za pravdu a vlastně jí i zatleskat. Protože jestliže někdo odmítne nabízenou vhodnou práci, neměl by být živen z odvodů těch, kdo pracují a živí jak sebe, tak i celý stát.
Kdo by byl tímto způsobem vyškrtnut, přišel by o dávky a měl jenom existenční minimum 2.200 korun (asi 85 eur). Plus možná doplatek na bydlení nebo dávku mimořádné pomoci, o nichž ale rozhodují úředníci individuálně a rozhodně na ně není právní nárok. Dotyčný by už neměl ani státem hrazené zdravotní pojištění, ani příspěvky na živobytí nebo bydlení.
„Dobře mu tak,“ říkám si spolu s ministryní Maláčovou. „Když se někomu nechce pracovat a dodržovat ani takové banality, jako je dostavit se v řádném termínu na úřad práce, ať strádá. Lemply nejhrubšího zrna by tu ti, kdo si plní své povinnosti řádně a navíc ještě ze svých peněz financují stát, živit neměli.“
Ovšem Česko je jak známo Absurdistán. A proto si to zmíněná ministryně (a tedy zprostředkovaně i já) schytala od takzvané ochránkyně lidských práv Anny Šabatové. Tu pobouřila už i jenom představa, že by přicházeli o sociální dávky i lidé, kteří „jenom opomněli přijít ve stanovenou dobu na schůzku s úředníkem“ nebo u kterých „se neví, proč vlastně nabízenou práci odmítají“.
Podle ombudsmanky by se tím tito lidé bez dávek a pojištění dostávali do dluhů a měli i další problémy. A to by prý bylo děsivé.
A podle Aleny Zieglerové z Institutu pro sociální inkluzi je zpřísnění opatření proti oněm lemplům přímo nesmyslné, protože jim nic dobrého nepřinese a jen je uvrhne do ještě větších problémů. Mohou třeba přijít o bydlení a nakonec snad dokonce… jít pracovat na černo. A takoví lidé pak ztratí důvěru ve stát! Ó, běda!
A nedávno prý i sám Nejvyšší správní soud rozhodl, že nelze kvůli drobným prohřeškům člověku zničit životní jistoty. Že prý má úřad práce hlavně pomáhat potřebným lidem a ne trestat ty, kdo trochu pochybili.
A tak tu zřejmě zůstane dosavadní stav věcí. Kdy si pochybné existence budou dělat, co se jim zlíbí. A slušní hlupáci, chodící do práce, je budou prostřednictvím státu živit, platit jim bydlení a podobně. Protože těch „chudákům“ přece nelze vzít peníze jenom proto, že „mírně chybují“. Tedy chtějí peníze, ale přece kvůli tomu nebudou dodržovat zákonem daná pravidla!