Uvolněné mravy v úzkém disidentském kruhu šly tak daleko, že Havel napsal Landovskému (Slovenské pohľady): „Milý Pavle, především tě zdravím, a dále mám na tebe prosbu. Jak víš, naše přítelkyně Jana je zřejmě zbouchnutá. A zřejmě ode mě. Já si na to sice moc nepamatuju…“ Zato Lanďák se rychle upamatoval, protože v tom „zbouchnutí“ mohl mít prsty i on. Nakonec se zmiňované Janě na potrat skládalo až pět adeptů na otcovství, i tehdy mladý Knížák!
Tuto Havlovu inteleguánskou citovou zauzleninu by lidová slovesnost v Čechách nazvala jednoduše a velmi jemně „proutník“, na Slovensku razantněji „kurevník“. Bulvár z toho dělá až dnes aféru titulky typu „Špinavé tajemství“. Havel ve skutečnosti nebyl žádný „buldozer ženských srdcí“. Ano, lezl pod každou sukni, co se „namanula“, ale okruh nápadnic byl právě těmi disidentskými kruhy omezen a on byl spíše objektem „opečovávání“ různých dobrovolných přítelkyň.
V celkově uvolněné atmosféře 60. až 80. let byl spíše zdrženlivý, jak to dokládá český režisér Vít Olmer: „Chodil jsem do domu spisovatele Jiřího Muchu, kde to občas připomínalo Felliniho Satiricon. V předních pokojích vážně diskutovali přední filozofové a literáti v kravatách, vzadu souložily květinové děti jako o život. Občas mezi ně některý z velikánů zepředu také zavítal, například můj přítel Václav Havel – ovšem s dovolením manželky.“
Scenárista Pavel Juráček to doplňuje (plus7dni.pluska.sk): „V noci jsme se ocitli u Vaška Havla, doufal, chudák, že se dostane k nějaké holce – pozval nás proto všechny – jenže jako obyčejně neuspěl, je totiž velmi decentní a zdvořilý, chce donekonečna uplatňovat svůj proslulý intelekt a nechápe, že ve čtyři ráno je nutné spíše jednat, než jen žvanit… Než on řekl: “Promiňte, ale nemohl bych vám položit ruku na vaše skutečně překrásné koleno?” – padaly ve vedlejším pokoji dívky do postele, aniž by je o to někdo žádal.“
I jiní vzpomínali, že Havel byl chtivý i náhodných milostných dobrodružství, ale bylo to spíše proto, aby před ostatními moc nezaostával. Hrdiny té doby byli totiž muži mnoha žen. Měl až zvrácené nutkání se svými náhodnými úspěchy chlubit (možná to pro něj bylo víc než samotný sex), což si odnášela jeho žena. Ta si kamarádce postěžovala: „Na Václavovi není nejhorší to, že má ty své ženské, ale to, že mi o nich musí ještě týž den říct.“
Ve vztazích byl spíše konzervativní, o čemž svědčí i jeho dlouholetý vztah s Vodňanskou: „V únoru 1990 se potkávají v Lánech. Dává jí hlavu do klína a pláče. Ani v prezidentské funkci nedokázal Havel vztah s Vodňanskou úplně přerušit. Až v roce 1996 přišel zlom, který
Vodňanská dlouho nechápala. Havel navrhl Vodňanské, že se jejím přítelem má stát místo něj Tomáš Halík. Vodňanská si do deníku poznamenala: “Trochu přehlédl, že je kněz a možná drží i celibát.” A pak se na scéně objevuje Veškrnová a přebírá otěže.“
On sám přiznal v knize Prosím, stručně, že se k Veškrnové nasáčkoval dokonce ještě celých šest let, co jeho žena Olga žila: „Vím bezpečně, že jednou z jara 1990 jsem se pozdě večer vrátil ze státní návštěvy Izraele, převlékl jsem se do smokingu a šel do Lucerny na ples Praha-Vídeň. Tam jsem s Dášou tančil a posléze se vnutil k ní na kafe. Dal jsem pokyn ochrance, aby jeli tiše a bez světel. Prý troubením a svícením vzbudili celou ulici.“
Veškrnová samozřejmě věděla, že Havel je ženatý. Chodil s ní i když jeho žena Olga zápasila se smrtelnou nemocí. Potvrzuje to Pavel Landovský, který jim dělal zeď fiktivními schůzkami ve vinárnách u Glaubiců nebo U kocoura.
Veškrnová se Havla úplně zmocnila, když v roce 1996 vážně onemocněl. Už byl v jejích rukou a změnou ošetřujícího lékaře ho „zachránila“. K tomu se zviditelnila zvaním různých léčitelů a jinými neobvyklými praktikami u Havlova lůžka. Dlouholetý Havlův lékař však zpochybnil tuto legendu o zásluhách Veškrnové, jak vytrhla „svého Vaška“ ze spárů chybujících lékařů. Vodňanská se k němu do nemocnice už nedostala. Havel jí zavolal 4. ledna 1997: „Jiti, já jsem se oženil. Vzal jsem si Dášu.“ Nepočkal ani rok po smrti své ženy Olgy…
A tak žena, která mu věrně doslova sloužila tolik let, se nedočkala oficiálního uznání jejich vztahu ani po smrti jeho manželky Olgy. Havel se k Vodňanské zachoval jako křupan. A víc si na ni nevzpomněl. Ona sama o tom píše ve svých pamětech: „Celé roky po svatbě jsem ho náhle nesměla vídat. Ostrý řez. Bez vysvětlení. Na Hradě na oslavě státního svátku, na koncertech, na Pražské křižovatce, v divadlech, na premiérách. Přišel nervózně pozdravit, chvíli nervózně promluvit o ničem…“
Havel se choval jako „proutník“ i když už byl prezidentem. Traduje se historka z bratislavského vládního hotelu Bôrik, že si při oficiální návštěvě zpestřil hlubokou noc tím, že po chodbách honil známou slovenskou herečku nahou. Ta teď už na stará kolena pro změnu hraje roli „neomylné politoložky“…
.jpg)
.JPG)
