Václav Havel: drogy a milenky

   Antonín Liehm v rozhovoru se slovenským básníkem Ladislavom Novomeským vyslovil tuto tezi (Zrkadlenie č.4/2005): „Kdo jiný než právě Slováci by nám měli připomínat, jací skutečně jsme. Stále, denně, abychom nemohli ani na okamžik uvěřit tomu, že pravda je jen to, co si o sobě myslíme…“

   Tak nech sa páči:

   Scenárista Pavel Juráček ve svém deníku prozradil, že on i Havel při psaní užívali drogu fenmetrazin, tehdy dostupné a kultovní psychofarmakum (Plus 7 dní): „Jenže Vašek má na rozdíl ode mě neobyčejně pedantní povahu, takže si vypracoval a vyzkoušel důkladný systém v užívání těch pilulek, a ten systém – jak už je Vaškovým zvykem – pečlivě dodržuje.“ Žel, ani tahle umělá „forsáž“ nepřinesla do Havlovy tvorby kýžené ovoce tvůrčí originality…

   I tak CIA protláčela přes různé neziskovky a nadace ve světě obraz trpícího geniálního dramatika. A v rozporu se všemi očividnými slabinami takovéto legendy, uspěla…

   Ve své knize Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích britský politolog J. Kean napsal: „Havlova promiskuita byla veřejným tajemstvím… není pochyb o tom, že se jeho “problémy se zipem u poklopce” příliš neshodovaly s jeho filozofií zodpovědného žití v pravdě. Často se dostával do konfliktu se svou ženou Olgou. Zajímavé také bylo, že velmi nelibě nesl, když se mu Olga svěřila, že má také přítele. Tento vztah na Havlův nátlak brzy skončil, jeho mimomanželské vztahy nikoli.“

   Ten vyvolený Olgy Havlové byl o 23 let mladší divadelník, Jan Kašpar. Jiskra zřejmě přeskočila, když se v nepřítomnosti vězněného Havla staral o Hrádeček. K tomuto vztahu se Havlovi přiznala po jeho návratu z vězení v roce 1983. Ten pak hledal nejen duševní útěchu u psycholožky Jitky Vodňanské. Samozřejmě, že se s tím pochválil hned Olze a ta srdnatě navrhla, aby vytvořily „komunu“, kde budou spolu nažívat v otevřeném čtyřúhelníku. Recenzent pozdější knihy Vodňanské dospěl k závěru: „Holky se evidentně respektovaly jako ženy v harému.“ Jenže Havel nebyl žádný sexuální revolucionář a i vůči následnému těhotenství Vodňanské se zachoval zbaběle. Poslal ji na interrupci s odkazem: „Hlavu vzhůru! Nejsme ani první, ani poslední. Ber to sportovně!“ Tohle jistě nenapovídá, že by v osobních vztazích trpěl na charakterní a zodpovědné chování.

   Z pamětí Vodňanské vyplývá: „Po potratu Vodňanská píše Olze, že si myslí, že to byla chyba. Po delší době přestane Olze čtyřúhelník vyhovovat a navrhne rozchod s vedlejšími partnery. Ona slib dodrží, Havel ne. Ze čtyřúhelníku je trojúhelník.“ Havel to vysvětluje v dopise: „Sere mě, že nejsem schopný žít ani s Olgou, ani bez ní, že nejsem schopný se rozhodnout…“

   Oběma ženám organizoval život do detailů. A s Vodňanskou to táhl dohromady 13 let, až do Olžiny smrti v roce 1996. Olga o vztahu nemohla nevědět, protože fungovali v limitované bublině party disidentů a Havel při jednom z mnoha večírků dal Vodňanské ze žárlivosti před Olgou facku. Celá tato uzavřená komunita to však tolerovala. Václav Pikora z knihy Vodňanské odvozuje: „Vztahy Havla k ženám byly vskutku komplikované. Vodňanská například zveřejňuje dopis, kde jí Havel píše, jak je sám ze sebe bezradný, a potřebuje od Vodňanské poradit, jako od ženy a psycholožky, protože je obviňován “z děvkařství, když cítí cit k Aničce (Kohoutové), Vodňanské, a přitom i ke své ženě Olze”…“

   Kohoutová, kterou nazýval „Má krásko!“, byla vedle Vodňanské jeho druhou dlouhodobou milenkou vedle manželství s Olgou. Byl to tak profláklý vztah, že ho StB v květnu 1979 nepřišla zatknout domů, ale ke Kohoutové!