Byl jednou jeden Oudtshoorn… 4/7

Ovšem i město Oudtshoorn samotné bylo krásné. Stačilo si z Naude Street, kde jsem si lebedil ve svém dočasném „domově mimo domov“, vyšlápnout na Pavlínku, tedy na Pauline Smith Street, a za chvíli už jsem byl na Pionýrské ulici, o níž už tu byla řeč dříve. A po té se dalo dojít prakticky kamkoliv. Jak na luxusní ulice plné obchodů, tak i do uliček daleko „skromnějších“. Ba dokonce i na Victoria Street, kterou, jakkoliv se nalézající nedaleko rušného centra, lemovala „zahrádkářská kolonie“, výběhy pro krávy a koně a stromoví skýtající jedinečnou možnost si vcelku nerušeně odskočit.

A bylo toho tam tolik k vidění!

Třeba historická budova banky, do níž jsem naštěstí nemusel jít měnit peníze, protože jak je zřejmě v Jižní Africe tradicí, vinula se z jejích útrob fronta až na chodník, dlouhá jako u nás za komunistů na banány, a kdybych tu musel vystát a pak třeba ještě sledovat, jak podobně směnárnám v East Londonu či King William’s Townu úředníci na přepážce nevědí, co si s tím divným „europapírkem“ počít…

Nebo obchod s místními kuriozitami, připomínající Umzi Wethu ve Východním Londýně, ovšem s nikterak lidovými cenami, převyšujícími nejednou několikanásobně i ceny podobného sortimentu na letišti v „továrně na peníze“ jménem Johannesburg či „individuálními“, na které jsem se raději ani neptal.

Nebo obchod se sušeným masem a pštrosími vejci v obchodním centru, kde naopak byly ceny vcelku normální; byť jsou pochopitelně „pštrosí kraslice“ větší než ty slepičí a tudíž na nějakou tu stovku vyjdou.

Nebo jakýsi pohřební ústav, před nímž se ve fontáně sprchovala krásná slečna, bohužel však jsoucí pouze neživou sochou za plotem.

Nebo celá přehršel kostelů, to aby si každý přišel na své, ač nevím, z jakých hříchů se tam asi zpovídají, když největšími sprosťárnami v letošních televizních pořadech byly ženská dvojhra na Wimbledonu, přenosy ze skoků do vody a jakési soutěže akvabel. I když vlastně vím – při tamních dobrotách se možná proviňují stejně jako já v záležitostech obžerství.

A pochopitelně tam byla i přehršel hlavně tmavých tváří, z nichž mi utkvěl v paměti zejména jeden údajný kriminálník, jenž by se mě prý mohl pokusit okrást, a jedna černá babča, jež mě chytla za bundu a vlekla mě na protější chodník, abych dotyčnému zlosynovi sedícímu na obrubníku, jenž se jí prý kdysi pokusil strhnout tašku z ramene, nezkřížil cestu. Což byl ale zřejmě ojedinělý exemplář, snad i proto, že jde podle Marie v případě Oudtshoornu o značně vojenské město, kde jsem navíc – jak jsem později zjistil – bydlel pouhých pár ulic od obrovského areálu policejní akademie. A policie se tam nikterak netají tím, že „pomáhá a chrání“.

Pokračování příště