Češi mají problém. Sice ne až tak katastrofální, ale přesto problém. Spotřebovávají totiž v dlouhodobém horizontu stále méně pitné vody z vodovodu, v současnosti polovinu ve srovnání s rokem 1989, ba ocitli se prý až skoro na hygienickém minimu, jenom fousek nad největšími evropskými šetřílky, Estonci, Slováky a Malťany.
A to se nám Čechům stává osudným. Ne proto, že bychom se snad v nespotřebované vodě topili, ale v tom, že kvůli tomu dochází opakovaně ke zdražování této životodárné tekutiny.
Spotřeba totiž sice klesá, ale fixní náklady, například za údržbu vodovodních sítí, zůstávají stejné či dokonce rostou, stejně jako touha po zisku, který si zahraniční majitelé českých vodáren nezřídka následně vyvádějí do ciziny. A když se tyto náklady rozpočítají na množství spotřebované vody, stává se tato dražší a dražší.
Čeští lidé spotřebovávají stále méně, ale za odebrané množství platí víc a víc. Učiněný trest za šetrnost. Trest za to, že lidé chtějí ušetřit pár korun a současně vlastně i cenné přírodní zdroje.
Tak to chodí v České republice.
Která je v tomto ohledu tak odlišná třeba od Jihoafrické republiky. Kde je voda také problém, ale poněkud jiného druhu.
U nich jsou na rozdíl od České republiky lidé ze všech stran nabádáni, aby vodou šetřili, ba také aby nahlásili ty, kdo nešetří. A hrozí jim, že si citelně připlatí, pokud… pokud překročí limit všeobecně považovaný za únosný.
Jak o tom vypovídá třeba cedulka u vchodu do Muzea dopravy v George nebo jiné tabulky leckde jinde.
Vyspělí Češi se tak nejednou nedoplatí, protože vodou šetří, zatímco rozvojoví Jihoafričané musí zalovit hlouběji v peněžence, pokud nešetří.
Nebo bych měl asi spíše napsat vyspělí Jihoafričané a rozvojoví Češi?