Ale jinak byl ten Nalezený ráj opravdu nalezený ráj. Dům skoro až na samém vrcholu kopce s úchvatnou vyhlídkou na moře, město a černochy stavějící dům tam dole, kterým se zjevně pořád ještě nedoneslo, že jsou na světě i země, kde lidé jejich barvy pleti pracovat nemusí a stát je coby „nebohé imigranty“ živí, a proto pracovali… no jako černí.
Cihlový dům s mým dvoupokojovým pokojíčkem až pod samou střechou, jemuž se naštěstí vyhnuly loňské požáry, jež zdevastovaly nemalou část těchto míst, s terasou a u nich vcelku běžným vybavením, jako je televize, mikrovlnka, nádobí, lednice, klimatizace, křesla,… Se dvěma psy na dvorku, z nichž jeden byl zřejmě starší, moudrý a rozvážný, takže se tam jen tak poflakoval, zatímco ten druhý byl natolik hyperaktivní trdlo, že majitel domu Johan (připomínající mi silně mého doktora a prapůvodem prý skutečně Středoevropan, ovšem z rodiny žijící tam už od osmnáctého století) několikrát denně usedal na kolo i jenom proto, aby šlápl do pedálů a to psisko za ním letělo jako blázen a vyřádilo a unavilo se.
Tamní televize byla zvláštní tím, že byla tak jaksi nějak internetová. Což znamenalo prakticky dvě věci, jež jsem dosud v Jižní Africe nikde nepoznal. Za prvé skýtala možnost pustit si v ní, a to bez reklam, co jsem chtěl, třeba i Kryla na Youtube, a za druhé možnost podívat se v ní i na Spielbergův film Munich, na němž bylo zajímavé to, že tam po dvou hodinách děje na chvilku ukázali jakousi nahou vražedkyni, kterou vzápětí zastřelili. Což je v televizi v Jižní Africe něco stěží představitelného. Ne to, že někoho zastřelí, ale to, že se na obrazovce mohla mihnout nahá postava.
Ale Knysna byla přece jenom zajímavější než televize. Třeba tím, že dole pod kopcem sice stejně jako jinde v JAR tvořili většinu obyvatel černoši, ale na rozdíl od většiny jiných míst, jež jsem poznal, tam byli většinou opravdu černí jako uhel. A to myslím opravdu kvalitní černé uhlí. A bylo výhodou, že si jich tam člověk opravdu mohl užít dosyta, protože tam jich byly mraky a přesto trochu překvapivě nešlo o nikterak nebezpečná místa.
První řada jich stála hned na chodníku kousek od kraje města, kde byla jakási stopovací zóna, na níž se tito shlukovali a k mému překvapení mnozí z nich nemávali na auta rukou se zdviženým palcem, ale rukou s bankovkou. Deseti- či dvacetirandovkou, tedy v přepočtu tak sedmnácti- až pětatřicetikorunou.
O kousek dále neméně černí stavěli velký dům a stejně jako ti kus pod mými okny pracovali jako Ukrajinci u nás a nikoliv jako Afričané v západní Evropě, pak tam byl zřejmě jakýsi charitativní obrubník u chodníku, na kterém seděli podobní lidé s plastovými talířky a příbory a jakási paní jim tam nesla od Supersparu něco k snědku ve velkém hrnci, oblast s docela velkou koncentrací všemožných obchodů, stánků a také dost pochybných chodníkových prodejců ovoce a zeleniny, jež odtud ale nikdo nevyháněl a nevypadalo to, že by to byly nekalé živly, kde se to lidmi logicky hemžilo nejvíce, na rozdíl od protějšího kostelního ghetta, kde byly v těsném sousedství jeden vedle druhého minimálně tři různé kostely, zející prázdnotou navzdory tomu, že všechny na vývěskách oznamovaly, že jsou otevřené a můžeme vstoupit.
Přičemž se přiznávám, že jsem tentokrát nevstoupil. Konec konců jsem přece neznaboh, takže je dost už i na tom, že jsem se loni vplížil do jednoho kostelíku v George.