Mladý muž pobíhal po výrobní hale závodu, ve kterém byl teprve krátce zaměstnán, a v jeho tváři se zračilo, že se stalo něco hodně nepříjemného. Dotyčný tu pobíhal sem a tam, rozhlížel se stále netrpělivěji a zděšeněji kolem sebe a každého ze zaměstnanců, na kterého tu narazil, se ptal po mistrovi. Hledal prostě svého šéfa, protože tu zjevně něco nebylo v pořádku, zjevně tu byl s každou vteřinou narůstající problém, který vyžadoval neodkladné řešení.
Jenže mladému muži v montérkách se stále nedařilo najít jeho nadřízeného, po kterém se tu pídil. A čím déle nebyl jeho šéf k nalezení, tím se to zdálo být vážnější. „Nevíte, kde je mistr?“ „Neviděli jste někde mistra?“ „Sháním mistra. Nevíte, kde je?“ Mladík hledal se stále zděšenějším výrazem, pobíhal sem a tam a rozhlížel se na všechny strany. Ale ne a ne slavit se svým hledáním úspěch.
A pak konečně svého nadřízeného zahlédl. Tento stál v rohu haly a s kýmsi se tam o něčem bavil. A tak vyděšený muž zrychlil krok. Ba přímo běžel, aby byl u mistra se svým problémem co nejdříve.
Už jenom tak dvacet metrů. Patnáct. Deset.
A vtom mladý muž zvolnil tempo. Už najednou nemusel tolik spěchat. A naopak začal pochybovat, zda s tím má ještě vůbec za mistrem chodit. Zda se na něj má smysl ještě obracet. Protože se problém vyřešil sám.
Mladý muž už náhle neměl důvod ptát se mistra, zda si může na chvilku naléhavě odběhnout na WC.