Momentka z „Jiříkova“

Jak je o mně po vlastech českých už dávno známo, nevynechám dobrovolně ani jedinou příležitost zavítat až na samý jih černého kontinentu. A letos tomu bylo nejinak. I letos jsem se v červenci ocitl až na samém jižním konci Jižní Afriky. Ve městě, jež jsem si sám pro sebe překřtil na Jiříkov.

Což v originálu obnáší městečko George.

Ocitl jsem se tam a nyní již pátý měsíc roním hořké slzy. Ne proto, že jsem tam byl, ale právě naopak. Protože jsem se odtud jako každoročně zase vrátil do evropských luhů a hájů.

A na co že to dodnes s láskou vzpomínám?

„Jiříkov“ má prý 157.394 obyvatel. Nevím, nepočítal jsem je. Tvrdí to pouze internet. Ten, jenž v této souvislosti současně tvrdí, že skoro pátý tam žijící obyvatel je běloch a každý třetí černoch, zatímco necelou polovinu tvoří míšenci. A ani to nemohu potvrdit, protože jsem se těch lidí neptal; ovšem dalo by se tomu věřit. Protože zvyk velící mi lézt jenom tam, kde vidím aspoň jednu jedinou bílou tvář, signál to toho, že na onom místě není pro našince dost možná nebezpečno z důvodu barvy pleti (běloch rovná se bohatý člověk rovná se osoba nejvhodnější k obrání), tu naznačoval, že je bezpečno snad všude. Protože snad všude alespoň na dohled někdo z jejich našinců byl. Samozřejmě v tu hojnější a tu jen ojedinělé společnosti tváří nebílých.

I sám pan domácí, přesněji řečeno kluk domácí, mi to hned první den tvrdil, ač jsem mu až do poznání skutečného stavu věcí pranic nevěřil. Tvrdil mi, že se v případě George jedná o jev mnou v Jižní Africe dosud nepoznaný. Tedy o zcela bezpečné město. Město, kde se může člověk courat kde chce a kdy chce a nic mu tam neudělají.

A jakkoliv je to překvapivé, je „Jiříkov“ opravdu bezpečné místo. Což může potvrdit třeba i má tělesná schránka, jsoucí dosud bez úhony. Ač jsem skutečně prolezl snad veškerá tamní zákoutí, ta temná nevyjímaje, ač jsem se navzdory oficiálnímu nedoporučení našeho ministerstva zahraničí pasivně zúčastnil hned dvou předvolebních mítinků, ač jsem si dopřál i vycházku po setmění až k samotné restauraci „U kaktusu“, nikdo mi nic neudělal.

Inu, civilizace. Civilizace, jež tam nabízí jako obvykle vše, co povznáší nebo by mělo povznášet lidského ducha.

V George tak mají nejednu školu a také muzeum spojené s uměleckou galerií.

Školám se tu logicky vynasnažím stejně jako tam vyhnout, zmíním tedy pouze, že jich tam mají, jak je na Jižní Afriku zvykem, docela dost. A to i takových, o nichž jsem u nás nikdy neslyšel. Nebo vy snad u nás třeba znáte nějakou vinnou křesťanskou školu?

Jejich muzeum má v první řadě tu zvláštnost, že tam je vstup zdarma a teprve u východu je dřevěná krabice na případné drobné finanční dary. Takže lze snadno nedat a prchnout. Snad je tomu tak proto, že si na oplátku udělají jednou expozici ze svých návštěvníků, natočených kamerami rozmístěnými úplně po celém objektu.

Člověk tak může vejít, projít kolem recepce a vzápětí se kochat.

Třeba tím, jak se tu dříve bydlívalo a pracovalo, s čím si tu hrávala dítka za dávných časů, čím tam telefonovávali, svítili, vážili a bojovali, jak vypadaly takové „empétrojky“ minulosti. Mají tam kolekci psacích strojů, jaké už ani já z mládí nepamatuji, i celé tiskárny, jež dokládají, že vydat tehdy noviny, to nebylo jako dnes napsat něco na blog. Najdete tam kalkulačky s klikou i bez ní, u nichž samozřejmě nemohou chybět ani ukázky platidel, jež musela být kdysi velké prachy, soudě podle jejich velikosti. Z fotografií se dozvíte, jak se ještě vcelku před nedávnem žilo v tamní „vyloučené lokalitě“, nahlédnete na několik stran jakési historické literatury a uzříte tam třeba i nejeden dobový nočník, přičemž pro vás je tam ale podnikové WC, abyste si náhodou neulevovali do vystavovaných exponátů.

A co by to bylo za muzeum, kdyby tam nebyly aspoň dva lodní kanony, že?

Uměleckou galerii nabízející vystavené obrazy na prodej lze vřele doporučit těm, kdo rozumí umění. Což já nejsem. Protože některé z tamních obrazů se mi sice líbily, což naznačuje, že asi neměly vysokou uměleckou hodnotu, když lahodily oku barbara mého typu, jenže ty další může zřejmě docenit leda odborník. Protože třeba takové umělecké vyobrazení býků nebo vitrína s uměleckými předměty zobrazujícími mistrovství ve fotbale před šesti lety… Tomu já prostě nějak netento.

Ale každému co jeho jest. A konec konců i toto umění a „umění“ stálo za zhlédnutí. Zejména proto, že mi prohlídka vyšla shodou okolností přesně na těch pár hodin, kdy ve městě pršelo. Nebo proto, že nejbližší veřejné záchodky jsou jinak až v botanické zahradě na jednom a obchodním centru na druhém konci města.