Vážení pánové, rád bych se vás na něco zeptal. A sice na to, jak vám sluší sukně. A jak vám sluší červená nebo vínová barva této části vašeho šatníku. Prostě zda se rádi oblékáte do šatů, o kterých se kdysi i ještě docela nedávno mluvilo jako o ženských.
Pokud ano, asi mě nebudete mít moc rádi, pokud si přečtete následující řádky. Protože já osobně sukni nenosím a červenou už teprve ne. A kdybych se v takovém oděvu objevil na veřejnosti, asi bych se cítil stejně trapně, jako kdybych měl na veřejnosti pomalu tělo na tělo trávit čas s někým, komu to imponuje.
Prostě mi připadá divné, když se někdo označuje za osobu opačného pohlaví, a ještě divnější mi připadá to, když si někdo sám pro sebe vymyslí pohlaví jiné, fyzicky neexistující, případně když se má za bezpohlavního nebo vícepohlavního. Nemíním to sice takovým lidem upírat, nemíním je kvůli tomu urážet nebo dokonce selektovat, ale prostě mi blízkost někoho takového nesedí.
A proto už zřejmě nikdy nepoletím s britskou společností Virgin Atlantic. Protože zde se rozhodli ke kroku, jaký bych jen tak někde nečekal. A u konzervativních Britů už teprve ne.
K čemu že se to tu odhodlali? Zatímco se u leckterých jiných aerolinií lpí u palubního i ostatního personálu pomalu na každé prkotině, tady dají tomuto na výběr. Doslova každý se tu bude moci rozhodnout, zda bude nosit kalhoty nebo červenou či vínovou sukni. A kromě genderově neutrálního odívání tu svému personálu poskytnou i odznáčky, na nichž bude stát, jak má být tento oslovován vzhledem ke své genderové identitě. Každý z personálu ať si tak sám rozhodne, zda chce být „on“ nebo „ona“.
Každému co jeho jest. Ale osobně se domnívám, že už se těmto aeroliniím spíše vyhnu. Necítil bych se zrovna nejlépe, kdyby mi poskytoval servis vousatý pán v červené sukni, kterého bych měl označovat „slečno“, „paní“ nebo dokonce „osobo s nebinární genderovou identitou“.