No a mezi budovy zřejmě nejvýznamnější, co se historie týká, patří tamní pouličními prodavačkami pštrosích košťat obklopené CP Nel Museum. Muzeum, kde jsem byl hned dvakrát. To abych zvelebil svého ducha a jen tak mimochodem i ulevil svému tělu.
Za pětadvacet randů jsem se tam mohl rázem ocitnout třeba v učiněném cimrmanovském muzeu peří, na němž prý ono město v minulosti vydělávalo nemalé peníze, mohl jsem se ale také kochat sbírkami toho, do čeho se tam dříve lidé oblékali, z čeho jedli, v čem bydleli a čím si krátili dlouhou chvíli, mohl jsem probádat dějiny tamního školství a uvidět třeba i první auta, jež se tu kdy proháněla cestou necestou. Mohl jsem vidět, jak vypadají pěkné prachy, jakkoliv z mně neznámých důvodů vesměs nemístní, milionovou bankovkou německých marek počínaje a třeba ruskými rubly konče, mohl jsem vidět čísi sbírku panenek,…
Nebo si zakouřit na nádvoří u „popelníčků“, jež by našemu prezidentovi Zemanovi určitě udělaly radost, a navštívit opodál toaletárium, jež bylo kombinací veřejných záchodků a muzea a v němž mne zaujal snad jakýsi mandl, vzbuzující ve mně iluzi, že jím ze sebe může v nejhorším případě něco vyždímat i ten nejtěžší prostatik.
A nejradši bych se picnul v expozici zbraní. To proto, že se tato nacházela za bytelnými mřížemi s cedulkou, že zkrátka kvůli zákonům musí tyto relikvie držet pod zámkem. Učiněná „Evropa“ a její nejčerstvější zákony omezující více a více možnost dostat se ke zbraním. Protože to víte… co kdybych odtud náhodou v kapse propašoval nějakou tu šavli či flintu a pak šel teroristit, že?
Pokračování příště