„Správná cesta“

Byl jednou jeden úl a ten se ani v nejmenším neodlišoval od jiných úlů. Alespoň tedy co se týče toho, co se odehrávalo v jeho útrobách.

Žil v něm, jak už tomu tak bývá, roj včel, který se zabýval od nepaměti tím, co se v říši včel obvykle dělává. Dělnice se nezastavily od slunka do slunka a pořádně se nalítaly, aby nashromáždily nějaký ten žvanec, který by se dal ve zlých časech jíst a kterým by se mohla živit i dosud nepracující včelí omladina. Královna pak pochopitelně nikde za obživou nelítala, nýbrž starala se o udržení populační křivky roje, no a trubci… znáte to. Užili si a pak byli nemilosrdně vyhozeni.

Všechno tam tímto způsobem klapalo. Každý dělal svoje a roji se dařilo.

Až do onoho osudného dne, kdy si jedna ze včelích dělnic náhle v jakémsi pominutí smyslů postavila hlavu. Nějak jí počalo vrtat v hlavě…

… že to vlastně není fér. To, jak to u nich chodí. Protože ona aby se ulítala, aby dělala od nevidím do nevidím, a jejich královna zatím… Co ta vlastně kdy pro roj udělala, že? Jenom si randila s trubci a zásobovala včelstvo stále dalšími a dalšími hladovými krky, které chudák dělnice musela živit. A když už trubci královně nebyli k ničemu, nechala je vypudit, aniž by se svých dělnic zeptala, zda by si s trubci třeba nechtěly trochu pošpásovat i ony. Protože sladká erotika tu byla jenom pro tu jedinou nejvyšší.

A trubci? To byli podle oné dělnice takoví chudáci! Představte si to, že vás jenom pro nic a za nic vyhodí z domu, jakmile jste na obtíž. Copak to je fér? Co trubčí práva? Co právo na důstojný život a vlastně i na pouhopouhý život samotný?

A tak začala ona dělnice revoltovat. Sekla s prací a maje rázem dostatek sil počala mezi ostatními dělnicemi s agitací. Že v roji nevládne rovnoprávnost, ba že je tu krutá diktatura, nedávající porobeným dělnicím a trubcům šanci prosadit se a dosáhnout osobních úspěchů. Že královna tyje z práce svých poddaných a k mnohým se chová vysloveně nehumánně.

A našlo se dost dělnic, které na to slyšely. Protože vlastně i ony byly obdobně vykořisťovány, i ony musely pracovat, v chladném počasí zahřívat svou vůdkyni, bránit své království před vetřelci… a neměly z toho skoro nic. Jenom tu střechu nad hlavou, dokud se neudřely a nepadly někde vysílením nebo v souboji s nepřáteli.

A tak úl opanoval názor, že je včelí království vlastně tuze kruté, zpátečnické. Že to není to pravé. Že si včely mají být rovné, protože přece každá má svá včelí práva. Každá má právo pracovat, ale má mít z plodů své práce i větší užitek, má zavládnout včelokracie.

A tak dělnice svrhly královnu a nastolily vládu čehosi, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat… komunismem. Nebo raději sociálně spravedlivou společností, aby to znělo lépe. A do čela si zvolily své nejoranžovější politické zástupkyně, jež uměly tak skvěle… slibovat!

V úlu zavládla rovnoprávnost. Dělnice si užívaly s trubci a hodovaly na plodech své práce. A protože si užívaly a hodovaly, seč jim síly stačily, na práci už jim vesměs mnoho času nezbývalo. A tak se tyto zanedlouho vrhly i na zásoby určené původně na horší časy. A když i tyto došly, počaly si včelky půjčovat i od jiných úlů, a pak i všude, kde se nabízelo něco aspoň trochu sladkého.

Jak jenom bylo příjemné, žít takto hezky po sociálně demokraticku! To byl panečku život!

Ovšem pak přišla zima. A jak to asi dopadlo s vypasenými a zlenivělými dělnicemi? Jak jen to mohlo dopadnout s těmi trubci, kteří se už natolik pevně zabydleli v úle, že je nešlo vyhnat? Jak to mohlo dopadnout, když se v úle umíralo na prachobyčejnou sešlost věkem a nikde nebylo byť i jen jednoho jediného zárodku, z něhož by vznikl další život, jenž by chybějící pracovní síly nahradil?

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Úplně stejně, jako to dopadne…

… třeba i s českými lidmi. Pokud opět zvolí do svého čela ty, komu jde o „sociální spravedlnost“. Ve společnosti, v níž se už dnes žije na dluh, v níž stále citelněji chybí mladé pokolení a všichni chtějí jenom užívat blahobytu bez ohledu na cokoliv.

Je jenom na nás, budeme-li prosperujícím „včelím královstvím“ nebo… nebo jen houfem líných dělnic a trubců bez budoucnosti.

Měli bychom to vědět. A nepodlehnout pozlátku. Protože ona výše zmiňovaná imaginární rebelující oranžová včelí dělnice nakonec logicky zmizela i se svými trubci kdesi v propadlišti dějin, ale onen roj nesl důsledky jejích vizí i dlouho po jejím skonu. Dokud nepošla i ta poslední z příslušnic onoho roje. Jenž ostudně zmizel z povrchu zemského. Nenávratně.