Reformujme!

Ač prý je české zdravotnictví (podle Čechů) na vysoké úrovni, není tomu tak prý vždy a všude. Kupříkladu v péči o duševně nemocné prý Česká republika nemá zrovna nač být pyšná.

Důvod? Na léčbu psychicky nemocných lidí prý sice vydává stát ročně řádově sto miliard korun (nějaké čtyři miliardy eur), jenže pouze malá část z toho je skutečně za léčbu utracena. Jen devět z uvedených miliard (cca 350 milionů eur) prý připadne na léčení takto nemocných, zatímco onen obří zbytek tvoří výdaje na invalidní důchody a další dávky pro tyto lidi.

Prý asi 600.000 lidí, třeba schizofreniků, lidí s depresemi, úzkostmi, anorexií nebo závislostí na návykových látkách, v České republice vyhledá ročně pomoc psychiatra, a mnozí z nich končí v léčebnách zbytečně, jenom proto, že se jimi včas nikdo nezaobíral. A psychiatrických pacientů má do budoucna ještě přibýt, třeba kvůli stárnutí populace a s tím související demenci.

A tak je prý nutná změna. A chystá se reforma.

Ministerstvo zdravotnictví chce prý neefektivní systém předělat, aby fungoval lépe. Aby prý bylo v každém okrese alespoň jedno centrum duševního zdraví, v němž by se o psychicky nemocné staral tým zaměstnanců a jež by bylo k dispozici i příbuzným nemocných. Kde by měli působit psychiatři a zdravotní sestry stejně jako terapeuti, terénní sociální pracovníci a asistenti. Aby se dále lépe pomáhalo i pacientům nemocnic připravovaným na propuštění z těchto zařízení, aby se pomáhalo klientům i doma, aby někdo dohlédl, zda správně berou léky či chodí na terapie, aby se jim pomohlo s hledáním práce. Protože to prý přinese žádoucí úsporu peněz.

Dále se má také vyřešit problém s nedostatkem lékařů pečujících o tyto pacienty, jichž je v České republice zoufale málo, má se změnit systém vzdělávání zdravotníků.

A ministerstvo také chystá spolu s Národním ústavem duševního zdraví masivní kampaň, jež má veřejnosti vysvětlovat, jak se věci s duševně nemocnými ve skutečnosti mají. Že nějaký psychiatrický problém má aspoň jednou za život každý z nás a jde o jeden z nejrozšířenějších typů nemocí i ve světě. A tak bychom neměli mít z těchto nemocí strach a měli okamžitě vyhledávat odborníka, pokud je na sobě pocítíme.

A neměli bychom se prý dívat na takovéto nemocné jako na někoho méněcenného. Protože jsou to nemoci jako každá jiná, není to nic, zač by se měl někdo stydět.

S tím, co bylo na https://www.denik.cz/z_domova/cesko-peci-o-dusevne-nemocne-neumi-zmenit-to-ma-reforma-20170413.html vyřčeno, jsem vesměs ochoten souhlasit. S mnohým, ne však se vším. Protože…

Existuje výjimka zvaná… politici.

Protože se rozhodně nedá říci, že na tyto blázny vynakládáme peněz málo a že by peníze vyčleněné na ně končily někde jinde než právě v jejich kapsách. V každém okrese už se pak najde dokonce nejedno pro ně určené zařízení, spíše jich tito mají daleko více, všude si najdou někoho, koho nechají, aby se o ně staral, na propuštění jsou připravováni velice slušnými „zlatými padáky“ a „trafikami“ a ty (marné) kampaně, jež mají odstranit averzi lidí vůči nim, lze vidět (nejen před volbami) snad všude. A tudíž jejich počty rostou daleko závratnějším tempem než počty standardních „bláznů“ a s výdaji na ně je tomu nejinak.

U těchto „chorých“ bych na rozdíl od tradičních forem psychiatrických pacientů postupoval docela jinak, než prý zamýšlí výše zmíněná reforma. Pro ty bych naopak přistavěl další léčebny. Samozřejmě ty s mřížemi na oknech a bez klik. Protože jen to by bylo pozitivní výsledky přinášející a zároveň i daleko levnější. Pro „normální“ lidi.