V předchozím dílu jsem pochopitelně nezmínil ani zdaleka vše, co by bylo záhodno o Jiříkově, tedy jihoafrickém George, zmínit. Protože ti z vás, kdo nejsou zrovna na čtení (navíc češtiny), by to na jeden zátah nemuseli zvládnout, a ti, kdo jsou čtenáři zdatnými, by se na to stejně nejspíše někde uprostřed vydlábli, maje dejme tomu jídlo na plotně, zajímavý pořad v televizi, hezčího chlapa než jsem já a co já vím co všechno ještě.
A tak jsem si kousek nechal až na dnešek.
Protože takové město, to přece není jenom město. Město je i nějaká ta zeleň. A tím nemyslím jenom zeleninu na tamním tradičním trhu.
O městském centru či ulicích lemovaných exotickými stromy i docela obyčejnými duby či parku a ostrůvcích uprostřed silnice porostlých travou mluvit nebudu, to si jistě dovedete představit i sami. O vegetaci pokrývající okolní vcelku vysoké kopce už teprve mluvit nebudu; protože kopce mají tu neblahou vlastnost, že vedou do kopce a z toho bolívají nohy, takže jsem se na žádný z těchto nepokoušel vydrápat.
Ovšem zeleně jsem si tu přesto užil dosyta. Což pochopitelně neznamená, že bych se tam chodil pást.
Třeba už jenom díky botanické zahradě, jež se rozkládala jenom nemnoho minut chůze od „mého“ domu jménem Azíza, což je prý jinak jméno jakési známé úchvatné krasavice.
Tato botanická zahrada měla tu zvláštnost, že jste po zaplacení desetirandového vstupného (nepatříte-li tedy mezi privilegované osoby mající tam vstup zdarma) dostali nálepku, podle níž jsem byl návštěvník číslo 1177, již jste při odchodu zase museli vrátit, snad aby měli hlídači jistotu, že jim tam po zavíračce nikdo nezůstal.
A pak už tam člověk může bloudit v rozlehlém oploceném prostoru, co jenom hrdlo ráčí a nohy stačí. Můžete tam pozorovat vegetaci s popisky i bez, posedět na kopečku na mozaikových lavičkách se jmenovkami mrtvých i prázdnými rámečky, kam si možná jednou dají za rámeček i mne, který jsem tam také seděl. Můžete v těsné blízkosti plotu vidět opravdové železniční koleje, po nichž podle mého sluchu soudě za celý jedenáctidenní pobyt jednou projel houkající vlak, můžete vidět ale třeba i nemálo černých pracantů, pokud to stihnete dříve, než dostaví tu budovu, co tam zrovna stavěli. Můžete uzřít lidi venčící psy na rozlehlém trávníku i lidi jdoucí vyvenčit sebe samotné do domečku, v němž jste žádáni, abyste toto veřejné WC opouštěli v takovém stavu, v jakém jste je nalezli. Můžete posedět u vodní plochy, uprostřed níž je jeden pták na větvi a vůbec není z kolemjdoucích na větvi, můžete… Prostě co chcete. Pokud to pochopitelně nezakazují cedulky.
A tak se dá říci, že jsem viděl na vlastní bulvy vše, co tam v okolí roste. A jestli mi to chcete vyvrátit, tak se zkrátka na ty vysoké kopce vyšplhejte sami a přineste mi důkaz o opaku.
