Knysna 2.

Jinak se během tohoto letu nic zvláštního nestalo. Jenom mi dva dni před odletem z Čedoku potvrdili, že se vůbec nic nezměnilo, abych v Praze náhle zjistil, že letadlo odlétá o půl hodiny dřív než prý mělo, což ale nevadilo, protože nakonec nabralo zpoždění, tak se to zase vyrovnalo, na letišti v Praze mě uniformovaný chlap osahal a pak i utřel hadříkem (pro nemravy dodám, že to bylo ve vší početnosti, protože nejprve hledal nějakou zbraň a pak ze mě sbíral vzorky pro chytrou mašinku, jestli na mně není něco výbušného, radioaktivního, drogového a co já vím jakého ještě. Takže bylo dobře, že už je to hodně let, co mě jednou nechali vystřelit z malorážky a povýstřelové zplodiny jsem tak už dávno smyl, že Temelín doposud těsní a že jsem moula, který dokonce ani v dnešní době neví, kde se shánějí ty drogy, co prý jsou všude kolem.

Co by se mi taky během tohoto letu mohlo stát, že? Přes to nejhroznější místo, tedy pražské hlavní nádraží, jsem proniknul bleskurychle a tudíž bez úhony a pak už stačilo jen zaletět kousíček za hranice, v Mnichově zahnout doleva, dát si šlofíčka nějakých deset kilometrů nad zemí a ráno ještě jednou přestoupit a bylo to. Klídek.

V George jsem se ubytoval jako obvykle v Azize. Což už jsem tu popsal o pár článků dříve a nebudu se opakovat, zejména proto, že už v mém věku není ta paměť, co bývala a možná bych si už na všechno ani nevzpomněl. A číst po sobě znovu to, co už jsem jednou napsal, to po mně nemůžete chtít. Takže…

Co že jsem to… Aha, už vím. Prostě jsem se ubytoval v Aziza Guesthouse, abych tam před další cestou trochu protáhl své údy a ulevil i zbytku mé chátrající tělesné schránky. Tentokrát jsem už spočinul v tom jejich nejlepším pokoji, který mi dříve unikal, protože ho na internetu nejmizerněji prezentovali, s vanou a stereo sprchou v koupelně osvícené koupelnovým světlem připomínajícím pomalu lustr z Národního divadla, s výhledem do kraje a navrch zadními dveřmi vedoucími do části obývané majiteli a určené ke snídaním a učeným polemikám či jiné drbárně, kudy ke mně mohla Natasha chodit zkratkou.

Zatímco já zkratku neměl a tudíž se plahočil dlouhé stovky metrů městem tam a zase zpět, jen abych měl každý den své kuře, pizzový chleba, bábovky, papáje, dortíčky,… A taky abych opět navštívil Muzeum dopravy třeba s vrtulovou parní lokomotivou nebo toaletním vagónem, který se tam ale prý nesmí jako toaletní vagon používat, nebo botanickou zahradu; to aby nikdo z vás nemohl kibicovat, že je tam jezdím jenom barbarsky vyžírat.

Plus jsem si tam na jedné z autobusových zastávek vyfotil i plánek linek MHD. To abyste se třeba s pomocí googlových map mohli podívat, kudy mě to loni Natasha vezla autobusem a proč že jsem tam přitom byl tak vyjukaný. I když to není ono, protože vás žádný google do toho autobusu doopravdy neposadí.