V knihe „Trojhlas“ spovedám troch slávnych komikov: Stanislava Štepku, Jiřího Suchého a Milana Lasicu. Vznikol unikátny dokument doby, pretože tieto tri významné osobnosti okrem zmyslu pre humor spája to, že:
– pracovali úspešne v komickej dvojici, ktorá z rôznych dôvodov skončila
– zažili perzekúciu komunistického režimu, ktorú dokázali každý svojou cestou prekonať
– paradoxne, nechceli byť politickými glosátormi a predsa sú symbolom doby, ktorá sa volala „socializmus s ľudskou tvárou“
– všetci sa stali principálmi divadla a poznajú úskalia jeho prevádzky
– sú autormi textov pesničiek, ktoré sa stali evergrínmi
– a všetci traja sú skôr domasedi, hoci ich po zmene režimu zlákali na vystúpenia v rôznych kútoch sveta.
A možno toho majú spoločného omnoho viac. Tieto rozhovory vznikali neuveriteľných 36 rokov. A práve to dodáva jednotlivým výpovediam aj punc danej doby. Veď posúďte sami:
Divadlo ako remeslo
Je predstavenie ako zákon, že sa musí vždy odohrať? Aj za takú cenu, že keď ste točili s Dádou Patrasovou v Postupimi, tak ste sa každý večer vracali odohrať predstavenie „Sladký život blázna Vincka“, až z toho Patrasová ochorela vyčerpaním? Nešlo zrušiť pár predstavení?
Natáčeli jsme týden a celý ten týden byla představení vyprodána. A vracet lístky za celej tejden, to jsem si nedokázal ani představit. Takže to dopadlo tak, že po představení už na mně čekalo auto a vzali mně do Postupimi. Tam jsem přišel kolem čtvrté ráno, ubytoval se, v půl osmé mě vzbudili, šel jsem na plac, točil do dvanácti, pak mi dali na cestu nějaký balíčky s jídlem, takže jsem obědval v autě a trochu si pospal… Dojeli jsme a já šel do šatny a na jeviště. Takhle den za dnem a Dáda to tempo nevydržela…
Vy ste si ale ešte pribral ten nápad s vystupovaním v nočnom bare. Niečo ako tingl-tangl. Kde ste na to bral toľko energie? Mal ten Tingtangl vôbec šancu na úspech?
No to měl být takový intelektuálský bar. A nepochodil jsem, protože tam opravdu začalo chodit intelektuálské publikum. Třeba přišel Miloš Kopecký, ale zase tam přestali chodit Němci se rozšoupnout. Oni neznali ceny za šampaňské, tak si mohli číšníci říct jakoukoliv přemrštěnou cenu. A právě ti číšníci mně upřímně nenáviděli a dělali naschvály. Jednou jsem tam přišel a byl tam jedinej host. Pak mi z kapely, co tam hrála před námi, řekl jeden muzikant, že jen deset minut před mým příchodem strhli cedulku, že dnes se nehraje. A my jsme museli pro toho jednoho hrát. Ti číšníci stáli bokem a smáli se tomu. No, nejradši bych s tím praštil, ale pak jsem to podržel až do konce sezóny, abych se jim trošku pomstil.
Všetko to hovorí o Vašej enormnej pracovitosti. Aj pán Štepka, aj pán Lasica spomínali čosi ako ich tvorivú „lenivosť“, ale opak je pravdou, ak vidíme, koľko toho dokázali. Werich hovoril, že začiatočníkom sa ľahko píše, lebo majú „nažité“. Kde nachádzate silu a inšpiráciu napísať každý rok jednu-dve nové hry?
Občas taky tři a teď jich zrovna musím napsat sedum za půl roku. Ale to je výjimečně vyvoláno finanční situací. A sílu k tomu neberu nikde – mě to totiž baví. Potřebuje snad člověk sílu k tomu, aby luštil křížovku?
Vy píšete nové hry a pesničky už roky. Dalo by sa to prirovnať k Balzacovej „Ľudskej komédii“, alebo nejde o vzájomne prepojené témy?
U těch mých her by se jakékoliv propojení marně hledalo. Naopak mou snahou vždycky je, aby byla každá úplně jiná, než předešlá. A tak vznikla stylizovaná „Kytice“ na téma Erbenových balad s pětadvaceti herci na scéně, ale i „Víkend s Krauzovou“, civilní komedie pro tři osoby. A dlužno říct, že obojí bylo velmi úspěšné.
Obklopený vzácnymi ľuďmi
Tie 60-te roky musela byť úžasná doba. Zoznámil ste sa aj s Werichom. Prečo ste sa k spolupráci na scéne odhodlali tak neskoro?
Měl dělat ve „Smutku báznivých panen“, ale musel do nemocnice a bylo to vážné. Paní Werichová volal mojí ženě: „Prosím vás, rozmluvte to svýmu manželovi. Jan má potíže s dechem a ty dvě patra pod zemí by mu nepřidali. A on někdy přijde a někdy nebude moct, budete s tím mít jen potíže!. Už tím jsem byl nahlodanej a pak jsem za ním šel do nemocnice na Kladně, kde ještě pro něj měli volný přístroj. Byl v strašným stavu a mluvil jen po slabikách. Mně řekl za drahnou dobu jedinou větu: „Ne-zlob-te se že jsem ta-ko-vá kur-va a ne-bu-du mo-ci s vá-mi hrát…“ Tak jsem nabyl přesvědčení, že ho vidím naposled.
Pak za nějaké tři dny volám k Werichům, zvedla to dcera Jana a ptám se, jak se mu vede. A ona, že ho už pustili a je doma. Ptal jsem se: „A můžu ho dostat k telefonu?“ Odpověď: „Ne, on je na obědě v čínský restauraci.“
Okrem Wericha ste sa priatelil aj s režisérom Formanom, básnikom Hrubínom, výtvarníkom Trnkom, básnikom Kainarom, fotografom Tarasom Kuščynským, už spomínaným Oldřichom Novým. Okrem Formana sú už všetci na večnosti, kto ich nahradil?
No, zrovna včera nás tady objímala Soňa Červená, která byla na našem představení. Pořád k nám chodí vzácní hosté. Třeba Arnošt Lustig byl schopen přijít na jedno představení během tejdne i dvakrát. Vaculík sem chodíval. Pořád máme takovýhle skvělý štamgasty. Ale, samozřejmě, ubejvaj.
O hraniciach úspechu
Šlitr mal svoj americký sen v podobe vašej originálnej jazzovej opery, ktorú chcel hrať na Broadwayi. Bola to aj Vaša ambícia?
Moje ambice by to mohla bejt, ale já tomu nevěřil. On si vymínil, že se složíme a uděláme verzi „Dobře placené prochádzky“ s anglickými titulky a on s tím odjel do Ameriky, na Broadway, ale neuspěl.
To znamená, že ten český humor je limitovaný na českú kotlinu? Básnik Miroslav Holub mi hovoril, že pomerne často vychádzajú jeho texty v USA, ale zväčša v intelektuálnych univerzitných ghetách… Na druhej strane tam uspeli, síce opäť len v špecializovaných klubových kinách, české komédie ako „Vesnička…“, či „Kolja“…
Ono je to limitováno spíš tím, že oni neradi pouštějí cizí konkurenci na Broadway. Několik italských muzikálů tam tehdy proniklo, ale taky asi tím, že to měl kdo vlivný prosadit. I Sinatra tomu jistě pomohl. Až Lloyd Weber prorazil tu bariéru proti cizím dílům.
Šlitr mal ambíciu robiť šlágre a v tom ste spolu uspeli. Prečo potom prišla tá vedomá rezignácia na ne, keď sa Vám tak darilo?
No, my si říkali, že nastupuje nová generace a my byli zvyklí být prví. A než být dvanáctý, to je lepší se stáhnou a psát hlavně pro divadlo.
Dobrovoľne z prvej línie?
Dobrovolně ne. Naše poslední úspěšná písnička byla „Krajina posedlá tmou“, která se udržela v hitparádě devět měsíců. Následující „Modrý džínsy“ byla hned 15-tá a brzy vypadla. A to jsme si řekli, bacha, už nám hrozí, že tu budem hrát jen druhé, nebo třetí housle. Přišli nové kapely, třeba Olympik, a pak taky to obecenstvo, co kupuje desky, je vždy nižších věkových kategorií. Ti starší za tím tolik nešílí. Tak jsme si řekli, že my jsme se o tu naši generaci už postarali a teď až se snaží jiní.
A čo dvaja kolegovia klauni –Štepka a Lasica?
Je pozoruhodné ako ste si našli s pánom Štepkom taký kolegiálny vzťah až vznikol pozoruhodný spoločný federálny divadelný projekt „Nevesta pro/edaná Kubovi“…
V našich začátcích, když jsme byli hodně slavní, přišel list s Radošinskýho naivního divadla, že nás zvou, abychom se na ně přišli podívat. Tak jsem si říkal, že jsou hodně naivní, když si myslí, že se utrhnu a zrovna si najdu čas na neznámé amatérské divadýlko. Tak jsem to pustil z hlavy. Ale pak jsme zajeli do Bratislavy a tam za námi přišli dva chlapci, Markovič a Štepka, a odkazovali se na ten dopis. A jestli bychom se nepřišli na ně podívat, protože hrajou odpoledne Jánošíka a my hrajeme až večer. Tak jsem tam šel a byl okouzlen. To bylo něco tak nádhernýho. A začali jsme kamarádit a plánovat spolupráci…
Prečo to potom s tým Kubom a Nevěstou skončilo?
Ono to bylo dost vyčerpávající. My jsme hráli měsíčně 8 představení, dvakrát denně. V Praze jsme to hrát nemohli, protože to bylo koncipováno na tři scény. Ve středu byla federální a po stranách česká a slovenská. Okolo pak diváci. To bylo naaranžovaný přesně na tu bratislavskou scénu. Ale chodili na nás zájezdy z Prahy. A tak jsme si dali pauzu, ale některé věci se už asi nedají zopakovat.
A Váš vzťah k dvojici L+S?
S těmi jsem nic dohromady neměl, ale fakt je, že jejich první pražské představení bylo v Semaforu. To zorganizoval Roháč. Nadchlo mně to, ale taky od té doby vždy když jedem na Slovensko, říkám, abychom se nedopouštěli stejné chyby jak L+S tehdy u nás. Totiž, když oni spustili dialogy v slovenštině, jak byli zvyklí, v plném tempu, tak než českému divákovi došlo, že řekli něco vtipnýho, tak už tu byla další pointa a efekt se ztratil. Pálili fór za fórem, a jak byli mladí a nezkušení, tak taky ta intonace nebyla tak zřetelná, a mnohé se tím ztratilo.
Proto říkám našim, vždy když sem jedeme: „Jsme na Slovensku, tak v klidu, hezky jim to naservírujeme.“
Viac nájdete na: https://tulacky.net/knizny-rozhovor-s-jirim-suchym-o-divadle-politike-a-spravnom-davkovani-humoru/
.jpg)
