ČÍTANIE NA NEDEĽU: O vede, poézii a chvíli pre hviezdy s MUDr. M. Holubom, CSc.

   MUDr. Miroslava Holuba, CSc. som stretol opakovane v Prahe počas mojich dvoch polročných vedeckých študijných pobytov na Ústavu experimentální botaniky, kde bol mojim vzácnym vedeckým majstrom Dr. Jiří Velemínský. Dr. Holub ma zaujal tým, že bol zároveň úspešným vedcom, aj básnikom. V oboch disciplínach siahal po Nobelovej cene, bol už v úzkom výbere finalistov. Lenže potom dostala Nobelovu cenu za literatúru poľská poetka Szymborska a bolo jasné, že slovanskému básnikovi sa tá pocta najbližších minimálne desať rokov nedostane. Vzhľadom k pokročilému veku Miroslav Holub tú šancu získať najvyššie literárne ocenenie stratil. Paradoxne pritom on bol ideálnym kandidátom, keďže po roku 1968 bol komunistickými normalizátormi umlčiavaný, ale o to viac publikovaný v anglosaskom svete.

   Zrejme svetovou kuriozitou vtedajšej českej literárnej scény bol tajný trh s nedostupnými knihami, s ktorým som sa mal práve vďaka imunológovi a básnikovi Miroslavovi Holubovi stretnúť v utajenej knižnej transakcii priam pašeráckeho typu. Bola to dráma: https://tulacky.net/paseraci-zakazanych-knih/

  Keďže kombinácia vedy a umenia sa stala mojím každodenným chlebom, veľmi sme si v tomto rozhovore rozumeli. Veď posúďte sami:

   Hoci som v spomienkach profesora Vondráčka našiel Vášho menovca JUDr. Františka Holuba, ktorého už pred polstoročím oslovovali ako právnika a básnika, úspešná symbióza vedy a poézie vždy znovu vyvoláva údiv. Najotravnejšou otázkou, ktorá Vás asi pri každej príležitosti stíha je, ako je to vlastne s tou Vašou imunologickou vedou a básnením. Tak ako je to vlastne?

   Nikdy se necítím dobře, když někdo uvádí mou odbornou přednášku slovy „… řekne nám něco o thymové dysgenezi a je taky básník…“, což se občas stává v zahraničí. V básnickém světě dodává vědecká hodnost naopak pocit jistoty a i jistou úctu básníků, což vyjádřil v roce 1962 W. H. Auden slovy „když se ocitnu ve společnosti vědců, cítím se jako mnich, který se omylem zatoulal mezi šlechtice“. Naproti tomu někteří badatelé spolu s obecním lidem považují básnictví za počínání zženštilé, více-méně nesmyslné a naprosto nahodilé. To je ovšem také otázka schopnosti chápat podstatu uměleckého artefaktu a právě u nejlepších vědeckých pracovníků, i laureátů Nobelovy ceny, je poměr k umění, a to i velice experimentálnímu, opravdu bezprostřední.

  Od nositele Nobelovy ceny za chemii Hoffmana jsem například dostal knížku jeho vlastních básní a nejde o obvyklé chemické veršování, kterému jsou vyhrazeny poslední stránky odborných časopisů. Ti co jsou nejpokročilejší ve svém oboru a nejdál ve vědě mají spravidla doma mnoho moderního umění, nebo naslouchají současné hudbě.

   Například Frank Dixon, klasik imunologie virových onemocnění, má syny, kteří se jakousi ro­dozměnou vyhnuli vědě a jeden z nich je na naše poměry  velice experimentujícím malířem. A nový velký imunologický ústav, který Dixon založil, je vyzdoben obrazy jeho syna a známých jeho syna. Vypadá to výborně a k té imunolgii to jde mnohem lépe, než když tam bude slečna, poněkud lehce přioděna, jež třímá pochodeň postupujícího lidstva…

   V Spojených štátoch sa vzťah veda-umenie pestuje už na univerzitách. Pokiaľ viem, zú­častnil ste sa aj medzinárodného poetického fóra na univerzite v Iowa City…

   Literární komunita je prakticky na každé univerzitě, ale musím říct, že když jsem měl přednášku pro členy profesorského zboru v Dorsmuth College v New Hampshire, kde byli přítomní mnozí zástupci humanitních oborů a i specialista na rozhraní a vzájemné působení vědy a umění, daleko nejaktivější a nejzajímavější v diskusi byli tamní imunolog a fyzik. Jejich schopnost diskuse vy­chovaná v oboru a jejich rozhled byl mnohem impozantnější a až tam jsem si uvědomil, že pro dnešního fyzika, nebo imunologa pochopit experimentální literaturu, nebo vůbec číst literaturu v časopise je mnohem snazší, než pro místního básníka, nebo profesora anglistiky, číst si v Science, nebo v Discover, což jsou vysloveně popularizační časopisy. Pro vědce je umění něčím dosaži­telným a ne zcela uzavřeným. Kdežto z opačného pohledu je to buď uzavřené, nebo méně dosa­žitelné. B. F. Skinner řekl: „Vzdělání je to, co zbyde ve vás, když zapomenete, co jste se naučili.“ V tomto smyslu je přírodovědné vzdělání trochu jiné než humanitní a má určitou výhodu už je­nom tím, že je v permenentním používání a doplňování.

   Zdá sa však, že umenie a veda sa stále viac zbližujú už len tým, že postmoderné umenie predpovedalo nástup novej kvality ľudského myslenia, kde mechanické, logické a prísne realistické funkcie sú prenechávané strojom, kým do popredia vystupuje práve to indivi­duálne, paradoxné, stochastické, momentálne nezrozumiteľné, pritom však prinášajúce novú racionálne využiteľnú kvalitu, ktorú po čase opäť budú môcť prevziať stereotypné funkcie strojov.

   Jistě, Suzan Sontágová říká, že moderní umění je extenze života, nikoli dohledání nad životem, nebo kritika života. Zrovna tak jako věda je extenze života, tedy je za ním, přichází po něm a nedá se souditi přímo těmi aktuálními, životně praktickými kritériemi. Je o něco dál, proto se tomu ani nemusí obecně rozumět, ale stejně jako v moderním umění, člověk by měl při troše os­tychu a beze snobství uznat, že v tom něco může být, pokud se experti neshodnou, že jde o omyl nebo podvod.

   Vo vede platí vysoká abstrakcia i využitie paradigiem, najmä pri vzniku nových hypotéz, keď staré teórie už nedokážu vysvetliť rozpory vo výsledkoch pokusov. Ale takýto skok v myslení spôsobil aj známy fyzik Schrödinger svojou esejou „Čo je to život“. Vďaka nej vznikla neskôr molekulárna biológia ako dôsledok zvýšeného záujmu mladých vedcov.

  Ano, tedy určitou velice dovolenou esejistickou extrapolací posunul myšlení o kus dál. Jak víte v umění i ve vědě známe ten pocit blízký kuřácké bronchytidě, takzvanému !přilepenému kašli“, kdy si ne a ne odkašlat. A to právě potřebuje ten volný expriment v duchu, tedy esej.

   Myslíte „myšlienkový pokus“ ako ho využíval Einstein?

  Nemyslím jen logické konstrukce, ale i něco víc, odborný nápad jako velikou metaforu. Je to moc důležité ve vědě, nedá se to naplánovat ani nahradit provedením hlášení o provedení plnění, ale je to naprosto stejné ve vědě i umění – prostě nápad!

   V poslednej dobe bola vo svete založená dobrá tradícia pestovania tohto experimentu vo vedeckých časopisoch, ktoré dávajú odborným pracovníkom voľný priestor k úvahám nad úspešnými, či uvažovanými pokusmi. Nestráca to na odbornosti a pritom sa vymyká želez­nej schéme „metodika -výsledky-diskusia“.

   Jistě víte jak důležité je ve vědě cestovat a slyšet se navzájem. To je věc, jak říká Lewis Tho­mas, kdy se dovídáte ve čtvrtek, co se dělo minulé úterý v Sao Paulu. Jde takřka o mimosmyslové vnímání, kdy někdo se o něčěm mimochodem zmíní a někdo vám to připomene do telefonu…

   Ovšem tyhle instinktivní cesty je nutno doplnit zcela racionálním rejděním po planetě, i když to domlouvání, jak víme z kongresů, se děje dosti směšně. Tam se základ diskuze obrací ne k tomu, co jsme udělali, protože o tom jsme už referovali a publikovali, ale co jsme nedělali, nebo o tom jen uvažujeme. A aby mluvčí dané vědecké skupiny vyhověl diskuzi, dopustí se obvykle několika žalovatelných výroků a smělých předpokladů z hlediska objektivity, ale i tahle subjektivní inter­akce je asi dobrá a potřebná.

   Nepomůže tomu čtení pasívně po knihovnách, kde sa u nás navíc z ekonomických důvodů ome­zuje dovozová literatura. Věda jako drobná filatelie, kterou jsme pořád ještě i při zanedbané lite­ratuře schopni dělat, už nevede dál a ani nemá šanci dostat se do žádného mezinárodního média…

   Svojho času ste vo vedecko-popularizačnom časopise Vesmír v eseji porovnával tvorivosť vo vede a umení. Napadlo mi, že veda si žiada dlhodobý štandardný výkon, ktorý je pri preukazných výsledkoch spätne vy­sokou satisfakciou. Zato v umení sa žiada v koncentrovanom čase vrcholný, špičkový vý­kon… Je možná vzájomná súhra týchto dvoch postupov?

   To je velice přesná otázka. K té dlouhodobosti jsem se já osobně moc nedostal – vždycky bylo příliš mnoho pokusů pro mne a příliš málo pro statistiku. Navíc jsem si v pokusu pořád ještě něco vymejšlel a tak jsem skoro nikdy neměl dost čísel. Takže pokud jsem se k něčemu dobral, bylo to cestou spolupracovníků a na ty já měl vždycky štěstí. Tak se dá technická schopnost, nebo sitz­flajš skombinovat s vymejšlením…

   Věda a poezie se vůbec staví jako nesprávná otázka, kterou správně převádíte – protože v té poe­zii jste vždy sám, kromě těch profesionálů kolem výroby knihy, nebo vědomí jiných kteří píší. Kdežto v té vědě nikdy, ani jak aspirantík nemůžete být sám, vždy máte korektiv, vždy jsou tu ještě spolupracovníci a na ten jeden preparát se vždy ještě někdo koukne. To je jinej druh osa­mělosti než v poezii, ten jinej druh osamělosti je ta standardizace.

   Môže byť veda a umenie pre človeka aj istou vzájomnou záchranou, úľavou, keď ticho laboratória pomáha prečkať rachot v kumšte, kde sa, ako hovorieval Werich, zvyknú cez noc premaľovať lajny a zistíte, že z vášho včerajšieho gólu je naraz oficiálny ofsajd? Veda ako nestála, ale spoľahlivá hierarchia hodnôt a umenie ako stála neistota…

   To nepochybně… Co jsem se vrátil ze Spojených států, mám už na stole cosi připraveného k dopsání, ale taky mám připravené preparáty, které mne opravdu zajímají. A v téhle etapě je ra­dost zanechat všech písmenek, s celou relativitou jejich významů, a moci jít na něco, co ob­jektivně existuje. Mohu se jít podívat na stav adenohypofýzy za nižší a vyšší teploty. Předem vím, že nic moc neuvidím a jen doufám, že uvidím, ale už fakt, že najednou přestanete se slo­víčky, nebo dokonce slovy a začnete koukat na jistou realitu, je ohromná změna. A teď kdyby z toho ještě něco vylezlo, ne slovíčka, ale nějaký plusy a mínusy, něco měřitelnýho. To je tak důležité pro literaturu! Já si myslím, že buď máme být Holany, co je naprosto ďábelský básnický model – který se ovšem nedá plánovat – a nejsouce Holany je strašně dobré mít ještě druhou profesi…

   Môže teda kombinácia dvoch intenzívnych záujmov človeka podržať aj tým, že sa vzá­jomne, v kolobehu dňa, dopĺňajú?

   Přesně tak, já to stále říkám… Ale já nemám dva zájmy, já mám jenom jeden zájem a dvě tech­nologie. A ty nesměšuju – vždy jen vědu, nebo jen literaturu. A za ten den vždy s jedním z toho nějak skoncuju a dám se do druhého. Ale skoncování naštěstí nikdy není důsledné a tak se mám vždy k čemu vracet.

   Takéto nasadenie, ale vyžaduje schopnosť vysokej koncentrácie a presný denný plán…

   Já byl příšerně vědecký v tomhletom, měl jsem perfektní kartotéky na základě desetinového třídění a denní plány, které jsem opravdu plnil a dost udělal. Když jsem ale na vojně viděl, že denní plán mají i oficíři a viděl jaký, tak mi to dost znechutili. A pak ty záležitosti citově-hormo­nální do denního schématu nešli vždy naplánovat.

   Konec-konců nejsme tady od toho, abychom byli stále v zápřahu a jak říkal Flaubert „člověk je stvořen k tomu, aby v leže na zádech pozoroval krásu hvězd“. Neříkám, že je stvořen jen k tomu, ale tu chviličku by si měl umět našetřit denně. Či spíše večerně.