Históriu vraj píšu víťazi. U nás ju 17. novembra písali tajné služby a nimi ovládané médiá. Tí prví už dávno nie sú pri moci a preto môžeme dnes slobodne hovoriť o tom, ako nás tí druhí vytrvalo klamú. Fakty ich usvedčujú:
Hledá se oběť
Identifikace „živé mrtvoly“ se podařila vyšetřovací Komisi po listopadu 1989 prakticky hned. V dalších letech se objasnily i detaily této úspěšné dezinformační akce (na dezinformace měla StB nejlepší specialisty tehdejšího „tábora komunismu“) i proto, že „mrtvola“ sama promluvila – jmenoval se Ludvík Zifčák.
Zifčák byl mladý příslušník StB, a jelikož ho disidenti neznali, dostal za úkol proniknout mezi ně. Částečně se mu to podařilo, když se v polovině března 1989 u soudu s představiteli „Nezávislého mírového sdružení – Iniciativy za demilitarizovanou společnost“ seznámil s manželkou Petra Uhla. Ten byl známým disidentem, ale hlavně měl kontakt na Rádio Svobodná Evropa a jiná důležitá západní média. Zifčák se představil jako student Růžička z Ostravy. Později na pokyn nadřízených založil fingované „Nezávislé studentské sdružení“ a mezi pražskými studenty rozdával letáky, které nápadně připomínaly tehdy aktuální prohlášení „Několik vět“. Ale jeho hvězdná chvíle přišla až 17. listopadu 1989.
Zifčák spolu s ostatními tajnými agenty StB přivedl masu studentů před obušky Pohotovostního pluku na Národní třídě. Mimochodem, s jeho příslušníky se velmi dobře znal, vždyť tam kdysi sloužil jako velitel roty. V přesně stanoveném okamžiku brutálního zásahu Zifčák „padl“, přičemž mu hned přiskočila „na pomoc“ další pracovnice StB Drahomíra Dražská. Zifčák měl plátěnou tašku v barvě trikolóry, která se dobře pamatovala, a proto věděli, že bude mít dost svědků. Jedním z nich byla i studentka Jana Matějková, která nezištně sháněla pro „smrtelně zraněného studenta“ pomoc. Do třetice svou roli sehrála pohotově přítomná lékařka, ta mu dávala naoko umělé dýchání a prohlásila, že jeho stav je kritický. Vzápětí přijela sanitka a „mrtvý student“ zmizel.
Tím to neskončilo. Nyní přišla hvězdná chvíle Zifčákovy spoluagentky, Drahomíry Dražské. Všem, kdo byli ochotni poslouchat, srdceryvně vykládala, jak její kamarád přišel o život „dobitý těmi sviněmi“. Už měla (podobně jako Zifčák) kontakty na disidenty, a hlavně na faráře Payna, který měl zase propojení na Úhla. Tomu nahlásila dvě nejdůležitější informace – jméno údajně „zabitého“ studenta – jmenovala Martina Šmída a uvedla jeho datum narození. Uhl později přiznal, že pod dojmem této zprávy porušil zásadu zpravodajství a tuto informaci si neověřoval. Večer ji už vysílalo Rádio Svobodná Evropa.
No a teď se zamysleme – odposlechy telefonů byly za komunistické vlády běžnou praxí a přes stálé linky i technicky snadno dostupnou. Tak jak je možné, že známý disident volá pevnou linkou do zahraničí takovou ekrazitovou zprávu a nikdo z centrály StB nezasáhne? Zablokovat takový telefon byla přece hračka! Logický závěr tedy zní – někdo právě v centrále „boje proti disidentům“ chtěl, aby se ta dezinformace od disidentů dostala do světa!
Komunistická televize se druhý den marně pokoušela fámu vyvrátit, když sehnali oba stávající studenty Šmídy živé a zdravé (jeden z nich v té době v Praze ani nebyl) a představila je ve večerních zprávách. Už bylo pozdě. Symbolika vraždícího totalitního režimu zaúčinkovala a bylo jasné, že je neudržitelný.
Zifčák k tomu později pro média sám řekl: „Fáma o smrti studenta měla jediný cíl: vyvolat v zemi nepokoje, ale ne takové, které by vedly ke změně politického systému. Šlo nám o výměnu vedení komunistické strany.“ A dodal: „Dezinformace o smrti studenta se rozšířila, vypukly protesty. Kdyby to Jakešovi oponenti (v komunistickém vedení, pozn. aut.) nechtěli, k ničemu by nedošlo. Vyřešilo by se to za pár minut, stačilo pozavírat několik vůdců.“
…
Kdosi napsal, že Poláci bojovali za porážku komunismu deset let, Maďaři deset měsíců, Němci deset týdnů a Češi se Slováky deset dní. Velkou zásluhu na tom má i ta živá mrtvola.
Deus ex machina
Deus ex machina (doslova: Bůh na mašině) je výraz používaný v divadelnictví, kdy do děje na scéně vstupuje nečekaný prvek, který jej může libovolně měnit podle záměrů autora.
Takovou „božskou“ silou tehdy v Československu vládli jen dva lidé: Rudolf Hegenbart, z vedení KSČ, a jemu ideologicky podřízený generál Alojz Lorenc, který šéfoval i StB. Celý problém změny režimu byl v tom, že tehdejší komunistická vrchnost byla úzce spojena se zradou všech občanů ČSSR po roce 1968. A tak jako zloděj či vrah, i oni měli po celou dobu strach z odvety. Proto se báli předat moc, aby je ta nová nepostavila před soud a případné rozsudky by smazaly velkou část jejich politické existence. To se potvrdilo po roce 1989, kdy někteří spáchali sebevraždu (viz Šalgovič). Tak se rozhodli zůstat zabarikádovaní ve funkcích do poslední možné chvíle. Na to přišel i Gorbačov, když předčasně ukončil svou nadějnou návštěvu ČSSR, neboť pochopil, že s nimi nic nepohne.
Ale ti mladší, účastí na sovětské okupaci méně poznamenaní funkcionáři, hledali východisko. Jak by jinak bylo možné, aby premiér komunistické vlády Adamec přijal v soukromí Michaela Kocába (zpěváka zakázané undergroundové skupiny) a Michala Horáčka (organizátora ilegální hazardní hráčské sítě)?!! To je znak čirého politického zoufalství. A protože vládnoucí papaláši řešení stále nenacházeli, byli velmi rychle povolni kývnout na jakoukoli radikální změnu pod podmínkou beztrestnosti. Právě tehdy přišel Čalfa, jako „advocatus diaboli“, s nabídkou, že Havel jim tu beztrestnost zaručí. Což také dodržel. A proto sám Horáček po 30 letech s překvapením konstatuje, že se celý mohutný systém komunistické moci rozsypal na prach během pouhých 13 dnů. No v duchu této dohody, to není až tak překvapující. I ti nejzarytější komunisté, už dávno v důchodovém věku, rádi z té „poslední barikády“ uprchli. Přestože měli v rukou StB, policii, armádu, Lidové milice a dokonce na okresních sekretariátech strany byly připraveny v pohotovosti i zbraně! O jejich záměrech a tajných dohodách s Havlem vypovídá český dokumentární film Konspirace ´89. Tvůrci dokumentu vyzpovídali opravdu všechny relevantní svědky (kromě tehdy už nebohého Havla a Čalfy, který mlčí, protože ví proč). Jejich základní otázkou je, zda působení scénáře v pozadí je jen jakási „konspirační teorie“. A čím více se ptají, tím více se dozvídáme, že ne! Nejstručněji to řekl jeden z vůdců tehdejšího studentského hnutí Martin Mejstřík: „Byli jsme hráči na šachovnici, kterýma se někdo pokoušel tahat… Estébáci nenechali nic náhodě. Mířili to k masakru… Za tím byl Lorenc…“
Mýtus o tom, že by rozhodující silou Něžné revoluce byli studenti, vyvrátil zástupce dělníků v OF, odborář Petr Miller, který v těch rozhodujících dnech Havlovi na jeho otázku „… proč nám nepouštíte studenty do fabrik?“ odpověděl: „… hele Vašku, to jsi kde viděl, žeby děcka komandovali rodiče na pracovisku, zvláště když dřou proto, aby se oni měli dobře…“, čímž Miller jasně vyjádřil, že ne ulice a „děti“ budou rozhodovat o tom, jak se bude dále vyvíjet politická situace v republice. Studenti byli nejviditelnější částí Něžné revoluce, ale odpor vedení KSČ definitivně zlomil až postoj dělníků z pražského ČKD vyjádřený slovy „… naše děti nebude nikdo mlátit…“
I zakladatel předlistopadového hnutí České děti, Petr Placák, ten mýtus vyvrací (Zvláštní vydání, Brno): „Po 17. listopadu se neustále skandovalo “studenti”. K tomu bych chtěl podotknout, že do tý doby byla situace na českých a moravských vysokých školách, katastrofální. Na Slovensku asi taky. Nezávislý opoziční skupiny tam opravdu neměly žádnej ohlas, studenti byli naprosto pasivní.“
Nezapomínejme též na statisíce straníků, kteří už také měli dost nemohoucnosti té geriatrie, co se držela u moci už jen do očí bijící karikaturou na „perestrojkové“ změny.
Dnes už dokonce známe i iniciátora scénáře se „smrtí studenta“ z řad důstojníků StB a máme i záznam ze zasedání Vyšetřovací komise 17. listopadu, jak o tom píše JUDr. Jaroslav Klenovský na webové stránce Světového sdružení bývalých čsl. politických vězňů, kde cituje JUDr. Milana Hulíka: „Hegenbart uvedl v několikanásobném rozhovoru se mnou (Hulíkem), že někdy v létě 1989 za ním (t. j. za Hegenbartem) přišel Lorenc a navrhoval mu udělat spiknutí proti tehdejšímu vedení KSČ. Hegenbart prý odmítl.“ Lorenc to ve svých pamětech vidí jinak: „Akútnu hrozbu predstavovali snahy o politickú konfrontáciu… Viac ráz som o situácii hovoril s R. Hegenbartom. Ubezpečoval ma, že najneskôr do konca roka budú vo vedení strany prijaté zásadné zmeny.“
JUDr. Milan Hulík byl členem „Parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním 17. listopadu“… A právě na jejím pravidelném zasedání měl proběhnout i tento pozoruhodný dialog dvou jejích členů:
„Bartuška: “Tuhle slavnou revoluci připravil generál Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, kteří se předem dohodli s některýma lidma v opozici. Protože Vy (míněn Danisz) sám víte nejlépe, že kontakty mezi StB a Chartou byly velmi intenzívní a zdaleka nebyly jen pracovní.“
Dr. Danisz (křičí na Bartušku): “Tak já ti něco řeknu. Vašek Havel mi tuhle říkal: ´Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet.´ To je, co? Takže si přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí.“
Bartuška byl příliš zvědavý zástupce studentů a Dr. Danisz zastupoval v Komisi Občanské fórum. Podle JUDr. Klenovského byl osobním přítelem V. Havla a současně konfidentem StB…“
Pokud by si místo hádky pozvali jako očitého svědka „tý řeže na Národní třídě“ budoucího předsedu parlamentu, premiéra, i prezidenta v jedné osobě, Miloše Zemana, tak by byli asi ještě zmatenější. Toto se dozvídáme z jeho pamětí: „Volali jsme do oken “Češi, pojďte s námi!”, občas se některé otevřelo, občas někdo zamával, ale téměř nikdo se k nám nepřidával. Na Národní třídě nás vyzývali k rozchodu, a těch, kdo neuposlechli, zůstaly zhruba dva tisíce. Nedostal jsem obuškem, neviděl jsem žádný zvláštní masakr a neměl jsem ani zvlášť heroický pocit, třebaže jsem zůstal mezi posledními… Podle mého názoru byla zlomem zpráva o fiktivní smrti studenta Martina Šmída. Ta se připojila ke zprávám o strašlivé řeži na Národní třídě, které šířili zejména ti, kdo tam vůbec nebyli nebo kdo utekli před koncem. Je mi líto, že musím jako očitý svědek demytizovat tuto událost. Národ povstal na základě dezinformace…“
(pokračovanie)
.jpg)
