Históriu vraj píšu víťazi. U nás ju 17. novembra písali tajné služby a nimi ovládané médiá. Tí prví už dávno nie sú pri moci a preto môžeme dnes slobodne hovoriť o tom, ako nás tí druhí vytrvalo klamú.
Podľa Luboše Zálomy (Neviditelný pes, 28. 10. 2010): „Blíží se … výročí “Sametové revoluce“ – noviny i televize se budou předhánět v barvitém líčení, jak nám ten Havel zařídil svobodu. Je více než vhodné zamyslet se nad skutečnou podstatou myšlenek Václava Havla a uvědomit si, že skutečná svoboda je tím posledním, oč mu před … lety šlo.“
Revoluce snadno a rychle
Tajné služby jsou běžnými občany vnímány jako společenství lidí, kteří mohou páchat zločiny v pracovní době a za státní plat. Vždyť i James Bond je v podstatě státem placený sériový vrah. Na rozdíl od této fiktivní postavy jsou v tajných službách často lidé s ušlechtilými úmysly. Bez nich bychom se mnohé nedozvěděli a mnohé by se nestalo.
Něžná revoluce v listopadu roku 1989 okouzlila celý svět svou lehkostí, až noblesou, mírumilovností, sametovostí a historickou parabolou pokusu uskutečnit tisíciletí starou vizi Utopie, kdy umělci a filozofové vedou společnost. Za tento čin byli na Nobelovu cenu míru navrhováni studenti a jejich vůdci, ale i symbol občanského odporu, Václav Havel (toho navrhl Americký výbor pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Ve skutečnosti ji měla dostat Státní tajná bezpečnost bývalého Československa, tedy StB. Mimochodem, ten utopický model selhal už u Seneky, který napomáhal Neronově obludné vládě vedoucí až k matkovraždě a omlouval obludnosti svého chráněnce. I Havel se nakonec řídil dvoutvárností politiky, nikoli jím hlásanými ideály.
Chartista Petr Cibulka po letech připomíná: „V posledních dvou letech před 17. listopadem se najednou v protikomunistické opozici, v Chartě 77, objevili zcela neznámí lidé, které jsme nikdy předtím neviděli, a hned zaujali vedoucí pozice. Jsem přesvědčen, že tito lidé byli sovětští agenti a agenti domácích zpravodajských služeb. Byli pověřeni, aby stáli v čele takzvané protikomunistické revoluce…“
Bývalý agent CIA František Doskočil vzpomíná pro dokumentární film Roberta Buchara (amerického dokumentaristy českého původu, nar. 1951, absolventa FAMU, který od roku 1980 žije v USA): „V archivech nikde nenajdete dokument, zmiňující se o KGB… Tyto vztahy byly rozsáhlé a existují dodnes. Bylo například úžasné, jak snadno se členové komunistické strany dostali do Občanského fóra. Jsem přesvědčen, že jedním z úkolů Občanského fóra bylo zajistit jejich rychlou transformaci a zajistit, že v archivech nezůstane nic, co by mohlo ohrozit jejich postavení v budoucnosti.“
Ze zmíněného TV dokumentu se dokonce dozvídáme, že Havel se i před 17. listopadem 1989 setkal se dvěma agenty KGB. StB jako „bdělé oko dělnické třídy a její ocelová pěst“ více než čtyřicet let špehovala, pronásledovala, zatýkala, vyslýchala, mučila a také zabíjela takzvané zrádce komunistické vlasti. Ta samá StB po tom všem nakonec v jediné sebevražedné a dokonale úspěšné tajné operaci zradila komunistickou vlast. Ta operace měla jistě nějaký krycí název. My a celý svět ji známe pod názvem „Něžná revoluce“…
Čas plánů a příprav
Kdo navštívil Prahu na přelomu let 1988/1989 a znal alespoň trochu politickou situaci, nemohl si toho nevšimnout – viselo to ve vzduchu, bylo to přímo hmatatelné napětí, které jen čekalo na výbuch, kterým by se uvolnilo. Během vánočních svátků 1988 zorganizovala Charta na Staroměstském náměstí jakousi protestní demonstraci. Dopadlo to trapně. Komunisté pustili z amplionů koledy, kterým chartistická hesla nemohla konkurovat. Bídný hlouček chartistů se bezradně rozešel do nejbližších hospůdek, aby svařeným vínem zapili zklamání.
V lednu 1989, během takzvaného Palachova týdne, proběhlo na Václavském náměstí několik chaotických demonstrací. Zasáhli uniformovaní i tajní policisté. Bili lidi, použili vodní děla, zatýkali. A nic. Zase všechno usnulo…
Šeptalo se, že „to“ propukne do léta. V okolních zemích politická situace přímo vřela. V Polsku se Solidarita po intermezzu se stanným právem a masovým zatýkáním jejích předáků dostala do vlády. Z východního Německa masově prchali občané přes Prahu, kde zanechávali v bočních uličkách k Velvyslanectví Spolkové republiky Německo stovky svých pověstných bakelitových trabantů a wartburgů. V Maďarsku se schylovalo k pádu komunistické vlády. Jen v Praze bylo podivné ticho.
I léto roku 1989 proběhlo v Československu nepochopitelně klidně. Ani výročí sovětské okupace z roku 1968 nepřivedlo v horkém srpnu lidi do ulic. Podle generála Lorence, tehdejšího šéf StB, to nebyla náhoda, ale domluva s Havlem: „V srpnu 1989 jsme vyvinuli obrovské vlivové působení na Václava Havla, že se sám aktivně zapojil do utlumení akce 21. srpna. Přispěl k tomu, že akce skončila prakticky fiaskem.“
Na podzim ani náznak veřejného odporu proti režimu. Dne 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď a s ní se zhroutil i komunistický režim ve východním Německu. Zasvěcení se dušovali, že v ČSSR to konečně propukne začátkem prosince na Den lidských práv. Byl to amatérismus. Teprve když věc vzali do rukou profesionálové z StB, události nabraly dramatický spád.
Proč právě 17. listopad
Plánovači StB přišli na geniální symboliku. Našli datum, které je v Čechách zvláště citlivé a zapadalo do plánu spustit převrat pomocí studentů a umělců. Studenty proto, že jsou snadno mobilizovatelnou masou, která nehledí na následky a není zatížena vlastní rodinou či kariérou. Umělce proto, že každý takový zásadní protest potřebuje snadno identifikovatelné tváře, dramaturgii, ale i technické zázemí (demonstrace na Václavském náměstí například ozvučovali technici známých populárních kapel). A 17. listopad proto, že v ten den roku 1939 byli nacisty popraveni někteří účastníci demonstrací českých studentů proti nacistické okupaci a deportace dalších do koncentračních táborů následovaly. První obětí byl při protinacistické demonstraci ke vzniku Československa student medicíny Jan Opletal. Proto byl tento den v roce 1941 vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva, a právě v roce 1989 bylo jeho 50. výročí. Ta symbolika byla křišťálově jasná – totalitní režim nacistů krvavě potlačil studentské protesty před padesáti lety a totalitní režim komunistů se měl zdiskreditovat stejně. K tomu byl zapotřebí alespoň jeden zabitý student, a i s tím plánovači StB počítali.
Dne 17. listopadu 1989 byla oficiální mládežnickou organizací SSM pod kontrolou komunistické strany svolána vzpomínková slavnost. Bylo to tak dokonalé krytí, že ani tehdy předem obětovaní komunističtí papaláši nemohli mít námitky. Na setkání ministra vnitra Kincla s generálním tajemníkem ÚV KSČ Jakešem bylo dohodnuto, že bezpečnostní složky nezasáhnou, ani kdyby došlo k projevům studentské nespokojenosti. Jakeše již dříve utajená skupina ve vlastní StB diskreditovala tím, že nahrála a ilegálně rozšiřovala jeho důvěrný projev na stranickém aktivu v západních Čechách, kde se totálně znemožnil výrokem, že se cítí „jako kůl v plotě“.
Nikdo z oficiální opozice, ztělesňované Chartou 77, nebyl v pátek 17. listopadu 1989 v Praze. Někdo je včas upozornil, aby se zbytečně nepřipletli do rozjetého scénáře. Odjeli na chaty jako vzorní občané… Jen Alexander Dubček přicestoval do Prahy a na vlastní pěst se připletl ke shromáždění studentů u vysokoškolských kolejí na Albertově, jak o tom píše Jozef Banáš v knize Zastavte Dubčeka!. Dubček do scénáře nezapadal a tak byl vzápětí preventivně zatčen, a když už bylo po všem, zase propuštěn.
Mimochodem, již 16. listopadu proběhla v Bratislavě právě při příležitosti Mezinárodního dne studentstva klidná demonstrace slovenských vysokoškoláků. Bez bitky, bez násilného rozhánění. A také bez ohlasu, protože nebyla v „něžném plánu“…
Pozoruhodné svědectví poskytla zpěvačka Marta Kubišová (Format): „Dodnes mám takový pocit, že se to všechno někomu moc hodilo… Seděla jsem v kanceláři a přišli za mnou studenti z Lékařské fakulty. Jestli bych za ně na Albertově 17. listopadu nezazpívala hymnu… Ale netušila jsem vůbec, co se tam bude dít. Než jsem se protlačila dopředu, průvod se dal do pohybu…“
Manifestace měla skončit obvyklými nudnými projevy. Tyto nebyly až tak nudné, ale hlavně manifestace přerostla v demonstraci. V davu byli standardně příslušníci StB s nestandardními úkoly. Namísto potlačování protestů je měli naopak povzbuzovat, a těmto provokatérům se i podařilo strhnout dav už mimo kontrolu oficiálních organizátorů na pochod hlavním městem. Pozoruhodné je, že studenti nepustili z rukou později mediálně velmi užitečné rekvizity v podobě květin a svíček, které měly původně položit na poctu Jana Opletala. Na toho se zapomnělo…
Provokatéři StB vedli bezstarostný dav studentů na předem vybrané místo na Národní třídě, nedaleko Národního divadla. Tam totiž mělo dojít k propojení studentské masy a vážených divadelníků, národních umělců. Scéna byla naaranžována tak, že krvavému střetu se nedalo vyhnout, i když se o to více studentů pokoušelo. Zásahové jednotky vyčkaly, až se dav přibližně 2 000 studentů dostal k Národnímu divadlu, a poté ulici ze všech stran uzavřeli! Tehdy přišli k užitku rekvizity květin, podávaných policejním ozbrojencům, a zapalování svíček před jejich hrozivou hradbou, co kamery (také je pozoruhodné, kde se tam tak pohotově vzali i zahraniční televizní štáby!) nezapomněly zaznamenat pro historii. V přesně načasované chvíli nastalo krvavé „rozhánění davu“, ačkoli ten by se rozešel i bez bitky. Důvod byl prostý. Zde mělo dojít k důležité katarzi (řečeno divadelním slovníkem), když zbití studenti hledali úkryt právě v budově Národního divadla a vždy tak citliví umělci byli na vlastní oči konfrontováni se surovostí režimu. Nezávislá lékařská komise později zjistila, že bylo zraněno 568 lidí – to už je masakr. Všechno vedlo k logické reakci – režim, který bije naše děti, nemůžeme akceptovat. Masa studentů se spojila s katalyzátorem umělců, přesně podle plánu. Následovala stávka studentů a stávka divadelníků, kteří místo hraní diskutovali s diváky o neúnosnosti takového vedení státu. Divadla se stala ideálními tribunami protestů. Vše klaplo až nečekaně účinně. Chyběla jen mrtvola.
(pokračovanie)
.jpg)
.JPG)
