Havel měl zvyky a zlozvyky, které by jej jako politika na Západě automaticky diskvalifikovaly. Jenže on politik nebyl a později se ukázalo, že ani nerozuměl parlamentní demokracii. On si vážně myslel, že demokratický stát se dá řídit jako napodobenina království s jeho osobní neomezenou mocí. Velmi rychle však narazil na odpor parlamentních stran. O tom si povíme později. Nyní si řekněme něco o jeho notorických zlozvycích, mezi něž patřily – kouření, alkoholismus a milenky.
Kouření
Všichni naši diplomaté tehdy věděli, že přichází-li Havel jako prezident na návštěvu nějaké jiné země, musí s domácími jaksi vybavit jeho těžkou kuřáckou závislost. V té době to už nebyl vítaný zlozvyk, ale z úcty k němu a Něžné revoluci mnoho zahraničních hostitelů přimhouřilo obě oči. Popelníky byly nachystány všude, kam se hnul.
Pochopitelně, horší to muselo být ve vězení, ale podle svědectví spoluvězňů v tomto směru neměl nikdy nouzi. A kouřil jen fajnové zahraniční cigarety. Disident Wolf naopak vzpomínal, že jako politický vězeň dostal za období 9,5 roku jen jeden balíček cigaret.
Dodnes v Piešťanoch vzpomínají, že když jako prezident ČSFR navštívil 12. května 1992 toto slovenské lázeňské město, diskutoval s občany v místním kině. A navzdory zákazu, si v uzavřeném sále bezohledně zapálil…
Těžká kuřácká závislost nakonec poznamenala i Havlovo zdraví, až po ohrožení života.
Alkohol
Havel byl těžký alkoholik. Dnes by ho bulvár rozebral na šroubky a jeho alkoholické excesy by jej jako politika odrovnaly. Jenže to byly časy, když si na něj netroufl ani bulvár. Zato svědků se našlo dost. Zejména když při jedné oficiální návštěvě v jisté asijské zemi si v alkoholovém opojení v koupelně zle narazil žebra. A také se tradovalo, že letadlo s ním z takových návštěv mělo obvykle povinné mezipřistání v Bratislavě, aby vystřízlivěl, a v Praze už mohl oficiálně vystoupit po vlastních.
Toto je svědectví již zmíněného Jiřího Wolfa, když šel Havla navštívit do nemocnice: „Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva “důkladně zamaskovaní” tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: “Jiří, hlavně se tam dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření.“ S tím, že si musím odskočit na záchod, jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho nemocniční lůžko od pekelného zlořádu. Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy nestačila. Nakonec jsem ty “vitamínové“ dárečky od jeho přátel musel cpát do služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu k přátelům, když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl za lumpárnu! Řekl jsem mu: “Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně nemocen a potřebuješ se především uzdravit. “ Havel na mne vrhl prosebné oči: “Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou.“ Těm jeho smutným kukadlům alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod polštář.“
Havel podle bývalého zpravodaje a diplomata Miroslava Polreicha nebyl v konzumaci alkoholu v úzké skupince jemu blízkých disidentů výjimkou: „Havla jsem potkal poprvé v roce 1988 na Lipnici, kde se konávaly koncerty. Potom šla ta jeho parta po potoku někam dál a všichni byli ožralí. Havel tam tehdy mohl přijít o život, protože se tam topil. U toho jsem byl. A v tu chvíli jsem si řekl, že tohle není moje parta, to není můj disent.“
Wolf ještě dodává: „Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě československá delegace, vyložena z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel převezen do tamní nemocnice. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem! Tak psal západní tisk!“
Havlův obecně známý alkoholismus přivedl bývalého protikomunistického bojovníka Josefa Mašína k prohlášení: „Prvního prezidenta si zvolili sami komunisti. Byl to alkoholik, a oni věděli velice dobře, proč si ho zvolili. Vy Češi jste na něj hrdí. Jmenuje se po něm letiště a já nevím, co všechno. Nevím, jestli je ale před letištěm vystaven i Havlův obrázek, jak stojí s Madlenou Albrightovou s pochcanejma kalhotama, ožralý. I tak reprezentoval Česko.“
Během listopadových událostí v roce 1989 se v bratislavském Starém Městě objevil na jedné historické budově nápis „Opilý mocou neriaď!“ Havel ho nečetl, a i kdyby ho četl, nepomohlo by to.
John Kean v poslední kapitole své knihy Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích popisuje přeměny Václava Havla v prezidentském úřadě. Nejlepším příkladem je jeho rozchod s poradcem Stanislavem Milotou: „Havel jej nejprve 2. ledna 1990 požádal, zda by nechtěl nastoupit na Hrad. “Potřebuju mít na Hradě taky nějakého oponenta,” vysvětlil podle Milotových slov… Milota však skutečně nehodlal nečinně přihlížet, když viděl, že Havel se opravdu dopouští chyb. Nejprve kritizoval “nemorální chování vyšších hradních funkcionářů, kteří měli tendenci chovat se tak, jak to viděli u představitelů starého komunistického režimu”. Později byl konsternován množstvím alkoholu, které zkonzumoval prezidentův doprovod při jeho první oficiální návštěvě Moskvy. “Dokážete si představit, co si o vás myslí personál letadla, uvědomujete si vůbec, jak se chováte?” ptal se Milota. “Už o tom nechci slyšet”, reagoval Havel na opakované výtky. Milota se proto už v květnu 1990 rozhodl, že z Hradu odejde, a také to udělal.“
Alkohol doprovázel Havla do jeho posledních dnů. Jak zmiňuje jeden významný zahraniční host, který ho navštívil během jeho rekonvalescence z poslední chemoterapie – zastihl ho v nemocničním pokoji odpočívat samotného, a když to Havel zjistil, hned vytáhl schovanou láhev Becherovky. Nalil hostovi i sobě a po přiťuknutí, mimochodem, prohodil: „Tohle je věc! Doma mě hlídají tři ženské.“ Asi tím myslel manželku Dášu, její dceru a fenu Ďulu…
.jpg)
.jpg)
