Koniec mýtológie o 17. novembri, ako „spontánnej akcie ľudu“

   Už o päť dní sa privatizéri Novembra 1989, Zajac, Bútora, Gál a ďalší (v skutočnosti úbohí štatisti historickej udalosti) spolu so žltou tlačou „roznežnia“ na tému hrdinstva disidentov spolu s divadelníkmi a študentami. Zvlášť pozoruhodná je úloha „pohrobkov RTVS v STVR“, ktorí už dlhšie tak vehementne bojujú proti „dezinformáciám“, ale akosi prehliadli, že cielená dezinformácia ŠtB o smrti študenta Šmída spustila celú Nežnú revolúciu a im dodnes umožňuje slobodne „progresívne“ dezinformovať verejnosť, ako to naozaj bolo.

   V roku 2019 istá mediálna komsomolka Iveta Grznárová v HN Magazíne pri príležitosti 30-teho výročia na drzovku vyhlásila, že odhaľovanie skutočného pozadia tých udalostí „podkopáva význam Novembra“. Ten výraz podelila z bývalej komunistickej propagandy, ktorá každú chvíľu „odhaľovala“ nejakú „podkopávku“.  Lenže čas pokročil a dnes už máme kompletnú dokumentáciu a svedectvá priamych účastníkov (kde bola Grznárová?!), aby sa ucelený obraz udalostí mohol konečne ocitnúť v najnovšie vydanej kniha „DemoláCIA našej demokracie – od Havla po Šimečku“. Tu je výber toho najpodstatnejšieho:

Revolúcia ľahko a rýchlo

   Tajné služby sú bežnými občanmi vnímané ako spoločenstvo ľudí, ktorí môžu páchať zločiny v pracovnej dobe a za štátny plat. Veď aj James Bond je v podstate štátom platený sériový vrah. Na rozdiel od tejto fiktívnej postavy sú v tajných službách často ľudia s ušľachtilými úmyslami. Bez nich by sme sa mnohé nedozvedeli a mnohé by sa nestalo.

   Nežná revolúcia v novembri roku 1989 očarila celý svet svojou ľahkosťou, až noblesou, mierumilovnosťou, zamatovosťou a historickou parabolou pokusu uskutočniť tisícročia starú víziu Utópie, keď umelci a filozofi vedú spoločnosť. Za tento čin boli na Nobelovu cenu mieru navrhovaní študenti a ich vodcovia, ale aj symbol občianskeho odporu Václav Havel. V skutočnosti ju mala dostať Štátna tajná bezpečnosť bývalého Československa, teda ŠtB. Mimochodom, ten utopický model zlyhal už u Senecu, ktorý napomáhal Nerovej obludnej vláde vedúcej až k matkovražde a ospravedlňoval obludnosti svojho chránenca. Aj Havel sa nakoniec riadil dvojtvárnosťou politiky, nie ním hlásanými ideálmi.

   Chartista Petr Cibulka po rokoch pripomína: „V posledných dvoch rokoch pred 17. novembrom sa naraz v protikomunistickej opozícii, v Charte 77, objavili úplne neznámi ľudia, ktorých sme nikdy predtým nevideli, a hneď zaujali vedúce pozície. Som presvedčený, že títo ľudia boli sovietski agenti a agenti domácich spravodajských služieb. Boli poverení, aby stáli na čele takzvanej protikomunistickej revolúcie. A dá sa povedať, že dodnes viac-menej kontrolujú situáciu v našej krajine. Hoci sa už prejavuje generačná obmena, generácia roku 1989 ešte stále udáva politický tón v Českej republike.“

   František Doskočil spomína pre dokumentárny film Roberta Buchara: „V archívoch nikde nenájdete dokument, zmieňujúci sa o KGB… Tieto vzťahy boli rozsiahle a existujú dodnes. Bolo napríklad úžasné, ako ľahko sa členovia komunistickej strany dostali do Občianskeho fóra. Som presvedčený, že jednou z úloh Občianskeho fóra bolo zabezpečiť ich rýchlu transformáciu a zaistiť, že v archívoch nezostane nič, čo by mohlo ohroziť ich postavenie v budúcnosti.“

   Zo spomínaného TV dokumentu sa dokonca dozvedáme, že Havel sa aj pred 17. novembrom 1989 stretol s dvomi agentmi KGB…

   ŠtB ako „bdelé oko robotníckej triedy a jej oceľová päsť“ viac ako štyridsať rokov špehovala, prenasledovala, zatýkala, vypočúvala, mučila a aj zabíjala takzvaných zradcov komunistickej vlasti. Tá istá ŠtB po tom všetkom nakoniec v jedinej samovražednej a dokonale úspešnej tajnej operácii zradila komunistickú vlasť. Tá operácia mala iste nejaký krycí názov. My a celý svet ju poznáme pod menom „Nežná revolúcia“…

Čas plánov a príprav

   Kto navštívil Prahu na prelome rokov 1988/1989 a poznal aspoň trochu politickú situáciu, nemohol si to nevšimnúť – viselo to vo vzduchu, bolo to priam hmatateľné napätie, ktoré len čakalo na výbuch, ktorým by sa uvoľnilo. Počas vianočných sviatkov 1988 zorganizovala Charta na Staromestskom námestí akúsi protestnú demonštráciu. Dopadlo to trápne. Komunisti pustili z ampliónov koledy, ktorým chartistické heslá nemohli konkurovať. Biedny hlúčik chartistov sa bezradne rozišiel do najbližších krčmičiek, aby vareným vínom zapili sklamanie.

   V januári 1989, počas takzvaného Palachovho týždňa, prebehlo na Václavskom  námestí niekoľko chaotických demonštrácií. Zasiahli uniformovaní aj tajní policajti. Bili ľudí, použili vodné delá, zatýkali. A nič. Zasa všetko zaspalo.

   Šepkalo sa, že „to“ prepukne do leta. V okolitých krajinách politická situácia priam vrela. V Poľsku sa Solidarita po intermezze so stanným právom a masovým zatýkaním jej predákov dostala do vlády. Z východného Nemecka masovo utekali občania cez Prahu, kde zanechávali v bočných uličkách k Veľvyslanectvu Nemeckej spolkovej republiky stovky svojich povestných bakelitových trabantov a wartburgov. V Maďarsku sa schyľovalo k pádu komunistickej vlády. Len v Prahe bolo čudné ticho.

   Aj leto roku 1989 prebehlo v Československu nepochopiteľne pokojne. Ani výročie sovietskej okupácie z roku 1968 nepriviedlo v horúcom auguste ľudí do ulíc. Na jeseň ani náznak verejného odporu proti režimu. Dňa 7. novembra 1989 padol Berlínsky múr a s ním sa zrútil aj komunistický režim vo východnom Nemecku. Zasvätení sa dušovali, že v ČSSR to konečne prepukne začiatkom decembra na Deň ľudských práv. Bol to amaterizmus. Až keď vec zobrali do rúk profesionáli z ŠtB, udalosti nabrali dramatický spád.

Prečo práve 17. november

   Plánovači ŠtB prišli na geniálnu symboliku. Našli dátum, ktorý je v Čechách zvlášť citlivý a zapadal do plánu spustiť prevrat pomocou študentov a umelcov. Študentov preto, lebo sú ľahko mobilizovateľnou masou, ktorá nehľadí na následky a nie je zaťažená vlastnou rodinou či kariérou. Umelcov preto, lebo každý takýto zásadný protest potrebuje ľahko identifikovateľné tváre, dramaturgiu, ale aj technické zázemie (demonštrácie na Václavskom námestí napríklad ozvučovali technici známych populárnych kapiel). A 17. november preto, lebo v ten deň roku 1939 boli nacistami tvrdo potlačené demonštrácie českých študentov proti nacistickej okupácii a nasledovala séria ich popráv a deportácií do koncentračných táborov. Prvou obeťou bol pri protinacistickej demonštrácii k vzniku Československa študent medicíny Jan Opletal. Preto bol tento deň v roku 1941 vyhlásený za Medzinárodný deň študentstva, a práve v roku 1989 bolo jeho 50-te výročie. Tá symbolika bola krištáľovo jasná – totalitný režim nacistov krvavo potlačil študentské protesty pred päťdesiatimi rokmi a totalitný režim komunistov sa mal zdiskreditovať rovnako. Na to bol potrebný aspoň jeden zabitý študent, a aj s tým plánovači ŠtB počítali.

   Dňa 17. novembra 1989 bola oficiálnou mládežníckou organizáciou SZM pod kontrolou komunistickej strany zvolaná spomienková slávnosť. Bolo to také dokonalé krytie, že ani už vtedy vopred obetovaní komunistickí papaláši nemohli mať námietky. Na stretnutí ministra vnútra Kincla s generálnym tajomníkom ÚV KSČ Jakešom bolo dohodnuté, že bezpečnostné zložky nezasiahnu, ani keby došlo k prejavom študentskej nespokojnosti. Jakeša už dávnejšie utajená skupina vo vlastnej ŠtB diskreditovala tým, že nahrala a ilegálne rozširovala jeho dôverný prejav na straníckom aktíve v západných Čechách, kde sa totálne znemožnil výrokom, že sa cíti „jako kůl v plotě“…

   Manifestácia sa mala skončiť zvyčajnými nudnými prejavmi. Tieto neboli až také nudné, ale hlavne manifestácia prerástla do demonštrácie. V dave boli štandardne príslušníci ŠtB s neštandardnými úlohami. Namiesto potláčania protestov ich mali, naopak, povzbudzovať, a týmto provokatérom sa aj podarilo strhnúť dav už mimo kontroly oficiálnych organizátorov na pochod hlavným mestom. Pozoruhodné je, že študenti nepustili z rúk neskôr mediálne veľmi užitočné rekvizity v podobe kvetov a sviečok, ktoré mali pôvodne položiť k hrobu Jana Opletala. Na toho sa zabudlo…

   Provokatéri ŠtB viedli bezstarostný dav študentov na vopred vybrané miesto na Národní třídě, neďaleko Národného divadla. Tam totiž malo dôjsť k prepojeniu študentskej masy a vážených divadelníkov, národných umelcov. Scéna bola naaranžovaná tak, že krvavému stretu sa nedalo vyhnúť, aj keď sa o to viacerí študenti pokúšali. Zásahové jednotky vyčkali, kým sa dav približne 2 000 študentov dostal k Národnému divadlu, a potom ulicu zo všetkých strán uzavreli! Vtedy prišli k úžitku rekvizity kvetov, podávaných policajným ozbrojencom, a zapaľovanie sviečok pred ich hrozivou hradbou, čo kamery (tiež pozoruhodné, kde sa tam vzali aj zahraničné televízne štáby!) nezabudli zaznamenať pre históriu. V presne načasovanej chvíli nastalo krvavé „rozháňanie davu“, hoci ten by sa rozišiel aj bez bitky. Dôvod bol prostý. Tu malo dôjsť k dôležitej katarzii (povedané divadelným slovníkom), keď zbití študenti hľadali úkryt práve v budove Národného divadla a vždy takí citliví umelci boli na vlastné oči konfrontovaní so surovosťou režimu. Nezávislá lekárska komisia neskôr zistila, že bolo zranených 568 ľudí – to už je masaker. Všetko viedlo k logickej reakcii – režim, ktorý bije naše deti, nemôžeme akceptovať. Masa študentov sa spojila s katalyzátorom umelcov, presne podľa plánu. Nasledoval štrajk študentov a štrajk divadelníkov, ktorí namiesto hrania diskutovali s divákmi o neúnosnosti takéhoto vedenia štátu. Divadlá sa stali ideálnymi tribúnami protestov. Všetko klaplo až nečakane účinne.

   Chýbala len mŕtvola…

   Identifikácia „živej mŕtvoly“ sa podarila vyšetrovacej Komisii po Novembri 1989 prakticky hneď. V ďalších rokoch sa objasnili aj detaily tejto úspešnej dezinformačnej akcie (na dezinformácie mala ŠtB najlepších špecialistov vtedajšieho „tábora komunizmu“) aj preto, že „mŕtvola“ sama prehovorila – volal sa Ludvík Zifčák.

   Zifčák, fingujúci z poverenia ŠtB „zabitého“ študenta Šmída, k tomu neskôr pre médiá sám povedal: „Fáma o smrti študenta mala jediný cieľ: vyvolať v krajine nepokoje, no nie také, ktoré by viedli k zmene politického systému. Išlo nám o výmenu vedenia komunistickej strany.“ A dodal: „Dezinformácia o smrti študenta sa rozšírila, vypukli protesty. Keby to Jakešovi oponenti (v komunistickom vedení, pozn. aut.) nechceli, k ničomu by nedošlo. Vyriešilo by sa to za pár minút, stačilo pozatvárať niekoľkých vodcov.“

   Najstručnejšie to povedal jeden z vodcov vtedajšieho študentského hnutia Martin Mejstřík: „Byly jsme hráči na šachovnici, kterýma se někdo pokoušel tahat… Estebáci nenechali nic náhodě. Mířili to k masakru… Za tím byl Lorenc…“

   JUDr. Hulík bol členom Parlamentnej komisie pre dohľad nad vyšetrovaním 17. novembra… A práve na jej pravidelnom zasadnutí mal prebehnúť aj tento pozoruhodný dialóg dvoch jej členov:

   „Bartuška: “Tuhle slavnou revoluci připravil generál Lorenc s Hegenbartem a dalšíma partajníkama, kteří se předem dohodli s některýma lidma v opozici. Protože Vy (míněn Danisz) sám víte nejlépe, že kontakty mezi StB a Chartou byly velmi intenzívní a zdaleka nebyly jen pracovní.“

   Dr. Danisz (křičí na Bartušku): “Tak já ti něco řeknu. Vašek Havel mi tuhle říkal: ´Toho Hegenbarta nechte na pokoji, ten pro vás udělal tolik, že se budete jednou divit, až to všechno řeknem. Zatím o tom musíme mlčet.´ To je, co? Takže si přestaň hrát na chytrýho. Nikdo o to nestojí.“

   Bartuška bol príliš zvedavý zástupca študentov a Dr. Danisz zastupoval v Komisii Občanské forum. Podľa JUDr. Klenovského bol osobným priateľom V. Havla a súčasne konfidentom ŠtB…“

Havel a „jeho“ komunisti

   Tajné dohody Havla s komunistami potvrdil v rozhovore pre SME v roku 2008 aj Ján Budaj:  „Hlavnou udalosťou, formujúcou dianie u nás po páde režimu bolo, že Občianske fórum v Česku urobilo za naším chrbtom tajnú politickú zmluvu s KSČ. Jej existenciu potvrdili neskôr protagonisti OF, aj relevantní historici, ktorí mali k dispozícii archívy a výpovede aktérov… OF v týchto tajných rokovaniach zastupoval Václav Havel, KSČ zase Marián Čalfa. Obsah ich dohôd sa snaží objasniť napríklad historik Jiří Suk v knihe “Labyrintom revolúcie“, v ktorej uvádza konkrétne citáty o tom, ako si Havel predsavzal túto dohodu utajiť pred nami, aj pred celou verejnosťou. KSČ mu výmenou za ňu poskytla hlasy vo voľbe prezidenta.“

   Až o 22 rokov neskôr si trúfol Vladimír Stwora napísať: „Václav Havel byl dlouho jen figurkou (byť vlivnou a mocnou) v ruce komunistického režimu, pečlivě pěstovanou a opatrovanou, vozící se v Mercedesu do trutnovského pivovaru, která v pravé chvíli provedla předem připravený tah spočívající ve změně politického systému při současném zachování ekonomické a tím i faktické moci v rukách komunistických elit. Již samotný pojem “sametová revoluce“ je nesmyslem a etablovaným mýtem vzhledem k tomu, že o skutečnou revoluci v žádném případě nešlo, ale o poklidné přidání moci okořeněné cinkání klíči na náměstích zmanipulovanými davy.“

   Už vieme o dohodách Reagana a Gorbačova, tým pádom aj o spolupráci CIA a KGB. A niečo nám napovie aj svedectvo výtvarníka Josky Skalníka (parlamentnilisty.cz): „… v říjnu 1989 byl požádán Václavem Havlem, aby pro den lidských práv navrhnul a nechal vytisknout letáčky. O něco později mu Saša Vondra předal vzkaz, ať nic nezařizuje, že už to nebude zapotřebí. Jen dodávám, že den lidských práv je 10. prosince…“ Len pre vysvetlenie, „říjen“ je október, takže najbližší Havlov spolupracovník už mesiac dopredu vedel, že v decembri budú takéto disidentské letáčiky zbytočné…

   PhDr. Adam Kretschmer, v rokoch 1993-2003 dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, je asi dostatečnou autoritou, aby nám vysvetlil: „Zásah na Národní třídě byl připraven, stejně tak celý následující info proces. Otázka je stále, kým… Gruško (šéf KGB) přilétá 14.11 a 17.11 večeří s šéfem StB Lorencem a náčelníkem kontrarozvědky Vykypělem. Mimochodem, Zifčák ve své výpovědi v roce 1990 uvedl, že o den dříve, tedy 16. 11., si ho zavolal náčelník správy StB Praha Bytčánek a osobně mu sdělil, že na společné schůzi, kterou měl s 1. náměstkem federálního ministra vnitra Lorencem a náčelníkem hlavní správy kontrarozvědky Vykypělem a vedoucím 13. oddělení ÚV KSČ Hegenbartem, bylo rozhodnuto o jistém scénáři, jehož součásti mělo být i to, aby Zifčák sehrál zraněného. Toto můžeme, myslím, spojit s tím, že toto “přivezl“ z Moskvy Gruško. Údajně tak mělo být odstaveno jakešovské “křídlo“. V této souvislosti je zajímavé, že přesně v tomto okamžiku měli taktéž večeřet, ale pro změnu na velvyslanectví Velké Británie u britského velvyslaneckého rady McGregora, Petr Uhl, Anna Šabatová a pan Urban.“

   Na otázku Roberta Buchara (davdva): „Do akej miery Václav Havel vedel, že bol manipulovaný?“ odpovedal Ludvík Zifčák: „Václav Havel stopercentne vedel, že je manipulovaný, pretože bol veľmi často v kontakte s príslušníkmi kontrarozviedky. Na Václava Havla 2. správa Štátnej bezpečnosti viedla spis. Bol to v podstate krycí spis. Václava Havla, samozrejme, tlačili k tomu, že sa mal stať vodcovskou osobnosťou disidentského prostredia.“

   To priznal dokonca aj najbližší Havlov spolupracovník Michael Kocáb v rozhovore pre Český rozhlas, kde (Argumenty a fakta): „… mimo jiné uvádí, že “smrt” studenta Šmída byla součást snahy o vnitrostranický puč. Část Komunistické strany Československa byla podle něj napojena na americkou tajnou službu CIA, což bylo tzv. “Gorbačovské křídlo“, část na sovětskou KGB.“

   Exilový vydavateľ Daniel Strož (Parlamentní listy) priniesol takúto spomienku na december 1989 vo veľkorozmernom byte Havlovcov: „To, čeho jsem byl pak u Havlů svědkem, mě docela zviklalo: Nepředstavitelná mačkanice lidí, asi “revolucionářů”, mezi nimi spousta zahraničních novinářů a všude kolem mraky cigaretového dýmu, lahví a sklenic tvrdého alkoholu. Po skříních, na gauči poházené celé štůčky bankovek v nejrůznějších měnách. Když jsem v té tlačenici paní Olgu konečně našel, řekla mi, že Václav mezitím odešel do Špalíčku. Vrátil jsem se tedy zpět a potkal se s ním na těch schodech, jak jsem říkal, protože už zas někam odcházel. Havel byl očividně vystresovaný, a když jsem mu předával pár výtisků nejnovějšího čísla Obrysu, exilového časopisu, který jsem tehdy vydával, ušklíbl se nad svou fotografií na obálce, která se mu očividně nezamlouvala. Na to mě přímo vyzval, abych se nějak rychle rozhodl, co chci po svém návratu dělat, protože prý na tom všem, co se událo, mám spoustu zásluh. Odpověděl jsem vyhýbavě…“

   Europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf: „Já si vzpomínám, že mi dnes již nežijící bývalý ministerský předseda Adamec vykládal, jak za ním zašel tehdejší sovětský velvyslanec Lomakin a žádal ho, aby Adamec zařídil to, že prezidentem republiky bude Václav Havel. Když to Adamec odmítl, tak mu to druhý den sdělil Michail Gorbačov telefonicky. To je jeden ze signálů, který ukazuje, jak to tehdy bylo. Byla to dohoda americké a sovětské reprezentace. Čili žádné hrdinné vzepětí disidentů a studentů.“ To hovorí komunista, ktorý práve vďaka tajnej dohode Havla s jeho súdruhmi mohol celkom vážne kandidovať a byť zvolený do Euro-parlamentu! Česká republika sa tak stala unikátnym skanzenom komunistov, ktorí ako jediní v celej Európe práve v jej strede ešte desaťročia strašili v parlamente a mali tam silnú pozíciu. Absurdita hodná absurdného dramatika…

   Vo svojej štúdii Dolejší v tejto súvislosti upozorňuje:

   „Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:

   1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

   2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

   3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.“

   Český senátor Jaroslav Doubrava to zhrnul lapidárne (parlamentnilisty.cz): „V listopadu 1989 nedošlo k žádné superhrdinné akci studentů, umělců, občanů a disidentů, ale především k organizovanému předání moci, tedy skutečně k frašce… Tedy fraška k plné spokojenosti pravicového Občanského fóra a jednoho Havla.“

   Týmto pozdravujem už zmienenú mediálnu komsomolku Grznárovú, ktorá až dodnes žila v blude. Ale, keďže ide o komsomolku, netuším, či bude schopná z toho bludu precitnúť…