… než se stihla vrátit, už jsem tam pro změnu nebyl já. Protože všechno krásné jednou končí a do důchodu, kdy se do oněch končin hodlám odstěhovat, mi ještě zbývá pěkná řádka let. A tak jsem pobyl ještě pár dní v George a pak se zkrátka vrátil domů. Do míst, kde mi dosud tak zoufale scházejí Marie, Annelize, Llewellyn, jihoafrické snídaně i „samouklízecí“ pokoje, kam už nedolehne ani hlas Samanthy. Kde mě nikdo neodtáhne za klopu na protější chodník, abych se vyhnul kriminálníkovi, ale spíše si poťouchle počká, jak to se mnou dopadne, až se mě pokusí obrat. Do míst, kde jsem nucen sledovat v televizi i na internetu daleko stupidnější reklamy a daleko pitomější řeči politiků, než jaké prezentují tam daleko na jihu, v „méně rozvinutém“ světě.
Prostě jsem zase doma. V Evropě. Z níž má prý i Annelize, jež už v nejedné evropské zemi byla, „divný“ pocit. Protože ti zdejší lidi… Usměje se na Evropany a oni nic. Studení čumáci, u nichž se nedá poznat, co si myslí, s nimiž není žádná zábava. Však to znáte. A když to na nás pozná i Afrikánka, tedy jedna z těch, kdo jsou v Jižní Africe synonymem pro puntičkářství a akurátnost…
Prostě mi z toho zmizel úsměv z tváře. A jen tak se neobjeví. Možná až do příštího roku, do chvíle, kdy zase dorazím do Jižní Afriky. Protože tam jsou lidé (mne nevyjímaje) daleko šťastnější. Ač k tomu mají mnohem méně důvodů než my.
Neměli bychom se nad tím zamyslet?