Byl jednou jeden Oudtshoorn… 1/7

Tento titulek, připomínající naše pohádky, jsem zvolil záměrně. Protože moje letošní jihoafrická dovolená zčásti sestávala i z pobytu v Oudtshoornu a pobyt tam byl vpravdě pohádkový. Jak už tomu v případě mých pobytů v Jižní Africe vesměs bývá.

Na úvod bych měl asi o Oudtshoornu něco málo říci. Protože se mezi našinci může vyskytovat i někdo, kdo o onom městečku ještě nikdy neslyšel. A takových lidí by mohlo být mezi námi Čechy – jak bych si zkusil tipnout – možná něco přes deset milionů; respektive mezi Slováky plus mínus pět milionů.

Nuže vězte, vy doposud Oudtshoornu neznalí, že se jedná o „hlavní město pštrosího světa“, jak toto označuje Wikipedia, ležící v jihoafrickém Západním Kapsku a mající asi šedesát tisíc obyvatel, žijících převážně z péče o turisty a pštrosy. A zatímco s pštrosy zase až tak bohaté zkušenosti nemám, o lidech se tam dá říci, že jsou přátelští a družní, čímž nikterak nenarážím na to, že je tam statisticky vzato dvanáct a půl procenta černochů, přes patnáct procent bělochů, něco málo Asiatů a naprostou většinu tvoří směska těchto etnik. Na první pohled pak našince trochu zamrazí při informaci o tom, že je mateřštinou devíti z deseti tamních obyvatel afrikánština a jen každý zhruba čtyřicátý Oudtshoornec se narodil jako „Angličan“, tedy že se tam mluví jazykem, v němž já umím jenom pozdravit, poděkovat a říci si o pár základních potravin jako chleba a párky, ale nakonec to není vůbec tak zlé, protože i tak mnozí umí anglicky aspoň tolik jako já, takže tam „Anglán všude bratra má“.

Dostanete se tam nejspíše jako já – přes letiště v Jiříkově, tedy George, a poté s nějakým Llewellynem autem přes hory, po silnici, kde to nejednou drncá jako na našich záplatovaných komunikacích a jež v jednom okamžiku nemůže nepřipomenout nezapomenutelnou úsměvnou scénku z Cimrmanů: „Z okénka své cely jsem si vybral směr do toho nejhlubšího lesa… a ona je tu restaurace.“ S Llewellynem nebo někým jemu podobným proto, že tento oplývá coby místní schopností řídit auto vlevo, ví, na kterém úseku cesty řádí místní černí „Jánošíci“, kteří by nás mohli na území nikoho přepadnout, a také se nebojí jezdit po oné silnici vedoucí nejednou nad příkrým srázem a oplývající hustotou jeden obchod s restauracičkou na šedesát kilometrů. A to je dar, jenž věru není dopřán každému. Alespoň tedy mně určitě ne.

Pokračování příště