Sú iba dve možnosti. Očistec je alebo nie je. Jedno je pravda a druhé je klamstvo.
Pozrite si o tom českú a slovenskú verziu na wikipedii. Taký asi priepastný rozdiel je medzi intelektuálnou úrovňou českých a slovenských zasvätencov do veci.
Väčšina ľudí totiž žije v duchovnom stave očisťovania sa lebo prudkého znečisťovania sa. Čiže očistec ich neminie. Nie sú hodní ešte neba. Ani po ňom extra netúžia. A na peklo majú málo veľkých podlostí. Kto tvrdí, že očistec nie je, prezrádza, že jeho systém je mimo realitu a dosť škuľavý…
Církevní spisovatelé prvních staletí často hovoří o očistném ohni.
Kléméns z Alexandrie, autor počátku 3. století, vidí očistný oheň jako způsob, kterým Bůh očišťuje schopnost člověka jej poznávat a jímž jej přetváří do své plné podoby. Člověk je takto podle něj očištěn ode všeho, co mu brání, aby se zcela podobal Kristu.
“On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ Mt 3,11b), kdy slovo “křest” je chápáno ve svém významu “ponořit”, “začlenit” do něčeho, v něčem “zničit”. Pro Origena je od počátku oním ohněm samotný Bůh či proměněný Kristus, jak ho předkládá kniha Zjevení. Při konečném setkání s Kristem, který má “oči plameny ohně” (Zj 1,14)
Jan Zlatoústý (Ióannés Chrysostomos), konstantinopolský biskup (patriarcha) konce 4. století říká, že očistným ohněm, jímž všichni budou muset projít, je živý Kristus.
Milánský biskup Ambrož hovoří o tom, že na konci pozemského života potká člověka „křest ohněm“, v němž sám Pán pročistí člověka tak, že je ospravedlněn.
Augustin hovoří již o očistném ohni (ignis purgatorius, odtud latinské purgatorium, očistec) jako o stavu, kde se člověku může dostat odpuštění, jehož se mu nedostalo v tomto světě.
Církevní otcové jako dobří pastýři církve hledají v Písmu, zda není něco, co by potvrdilo možnost další očisty, jakési pokračování pokání i po smrti pro ty, kteří sice pokání začali, ale nedokončili.
Tertulián, který byl nakonec jako přísný rigorista církví odsouzen, tvrdí, že toto vězení je pro všechny, vyjma mučedníků. Všichni lidé bez výjimky musí do tohoto vězení. Proti tomu se staví Cyprián s již známou vizí, že toto vězení je jen pro ty, kteří to potřebují. Cyprián tvrdí, že mučedníci a vyznavači přichází do nebe ihned po smrti a odpadlíci, kteří nečiní pokání, odcházejí do zatracení. „Průměrní“ křesťané prochází i po smrti pokáním. Takto je formulována základní teze západního učení o posmrtné očistě – pokračování a dokončení pokání po smrti.
První otcové nacházejí opěrný bod v horském kázání v Mt 5,25-26: “Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře”. Řecké slovo označující “žalář” (filaké) označovalo také Hádes, říši zemřelých
Pravoslavná církev však praktikuje tradiční modlitby za zemřelé a občas mluví o jakémsi “utrpení vědomí” těch, kteří nejsou ještě očištěni, odmítá však jakoukoli ideu “místa” a “očistného ohně”.
Dante Alighieri ve své (Božské) Komedii. Očistec je zde znázorněn jako sedmistupňová hora, kde na každém patře je hříšníkům odpuštěn jeden těžký hřích. Zároveň je tak s každým patrem pro duše hříšníků lehčí šplhat na další patro – hora se zplošťuje. Také před touto horou existuje jakýsi „předočistec“, kde duše zemřelých čekají na možnost vstoupit na horu Očistce. Na vrcholku hory hříšníci vcházejí do Nebe.
Jakob de Voragine, autor Zlaté legendy, tvrdí, že kromě očistce v podzemí, existuje také očistec ve vzduchu, ale i v odlehlých končinách světa. Křesťanská ikonografie zná vzdušný očistec – duše zemřelých v podobě ptáků jsou týrány ohněm, větrem, příbojem a také mrazem. Vzdušný očistec využívá předkřesťanské vzdušné jízdy bojovníků – v křesťanském pojetí tato ohnivá jízda je složená z duší, které mučí zlí démoni, a proto ten oheň. Mnohem rozšířenější je ale názor, že Očistec se nachází v podzemí, vedle Pekla, které je situováno uprostřed Země (proto v představách věřících má existoval několik vchodů, např. v Lorh Derg v Irsku). To si myslí i takoví teoretikové křesťanství, jako je Tomáš Akvinský nebo Bonaventura.
O pekle vo vnútri našej zeme mala zjavenie aj bl. A.K. Emmerichová. Písal tiež o tom aj sv. Róbert Bellarmin.
Hus považoval odpustky za neúčinné a očistec považoval za třetí peklo (čímž popíral jeho očistnou funkci mezi nebem a peklem). Na rozdíl od umírněných kališníků, radikální táborité očistec po vzoru Husa odmítli též. Chelčický také neuznává očistec.Luther očistec označuje za lež papežských sofistů nebo za pustý ďábelský strašák, píše na toto téma traktát Vyvrácení očistce (Widerruf vom Fegfeuer). Pro Kalvína je očistec zhoubná fikce Satanova.
Niektorí považujú náš pozemský pobyt už za istú formu očistca. Mnohí iní dajú obidve ruky do ohňa, že očistec je reinkarnačný cyklus. Tí prví majú veru aj kus pravdy. A tých druhých treba vari napomenúť, že klaňanie sa bohyni Karme rovná sa nielen propagáciu biblického večného trápenia sa, ale je to aj ponorenie sa až po uši do extratoxickej relativity.
S veľkou pravdepodopnosťou tie očistcové plamene, ktoré budú spôsobovať necharakterným dušiam utrpenie, sú tie isté Božské ohnivé plamene, ktoré čistým dušiam budú spôsobovať blaženosť.