Jak prosté!

Několik neziskovek z visegrádských států si dalo tu „práci“ a představilo následně i české veřejnosti na https://www.denik.cz/ekonomika/neziskove-organizace-zeny-pracujte-ve-stavebnictvi-doprave-a-strojirenstvi-20170505.html její výsledek. Vcelku logický a zdánlivě nezpochybnitelný výsledek.

Jak bylo těmito „výzkumníky“ odhaleno… trpí ženy v oborech s výučním listem vyšší nezaměstnaností a nižšími platy a tudíž současně potřebují častěji sociální dávky od státu. A pokud v některé profesi ženy nebo naopak muži chybí, absolventky oborů s výučním listem strádají ještě více, nejen ve srovnání s muži, ale i s jinými ženami.

V učňovských oborech se platy žen a mužů údajně liší o 26 procent v neprospěch žen, zatímco na celém trhu práce je to „jen“ 22 procent.

A tak by se prý dívky měly navzdory genderovému stereotypu, jenž ve společnosti panuje, vyučit v nějakém technickém oboru. Protože i když tam budou nejspíše rovněž brát méně než muži, přijdou si na větší peníze než v nějaké „ženské“ profesi. Mělo by přestat být pravidlem, že ženy tvoří jen nějakých deset procent absolventů elektrotechnických či stavebních oborů, zatímco u profesí jako zdravotnictví nebo sociální práce je jich osm z deseti absolventů.

V České republice by si prý vzhledem k nedostatku některých absolventů, zejména těch v technických oborech, kde tradičně převažují muži, mohly ženy významně polepšit. Kdyby se přesunuly do těchto, snížila by se prý jejich chudoba a navíc by to prospělo i ekonomickému růstu visegrádských zemí.

Ovšem to by chtělo…

Ti, kdo onu studii vypracovali, už prý také vydali několik doporučení, jež hodlají předat českému ministerstvu školství. A tato doporučení jsou přesně v „neziskovém“ duchu. Že by se v případě škol s tradičně vysokým poměrem chlapců, měly tyto motivovat k přijímání dívek, třeba v podobě stipendií pro dívky nebo stanovení jejich kvót.

Protože kdyby se dívky nahrnuly do některého z devětapadesáti převážně „mužských“ oborů, jako jsou stavebnictví, průmysl, telekomunikace, doprava či strojírenství, namísto aby mířily do některého z pětadvaceti oborů „ženských“, jimiž jsou třeba služby, prodej, pedagogika, administrativa, sociální služby a zdravotnictví, vydělaly by si víc, a co se příjmové nerovnosti týče, vypadal by celek přece jenom lépe.

Vida, jak málo stačí, aby si byly ženy s muži alespoň o něco rovnější!

A teď už zbývá jenom pár „maličkostí“.

Musí se přimět naše, tedy visegrádské, vlády, aby přikázaly školám, jaké procento dívek musí v rámci svých studentů nabrat a nechat vystudovat, musí se na stipendia těmto vynaložit peníze ze státního rozpočtu, musí se přesvědčit ty nejemancipovanější z žen, aby to nařizování (logicky) nepovažovaly za sice pozitivní, ale přece jenom diskriminaci žen, musí se nařídit vesměs soukromým zaměstnavatelům, aby dávali před mužskými uchazeči přednost našim drahým polovičkám a (což v oné zprávě jaksi opomněli zmínit) zajistit, aby se někde sehnali lidé (míněni logicky muži), kteří by poté zákonitě scházející ženy nahradili dejme tomu ve školství, sociálních službách a zdravotnictví. Kde ani se současnými vysokými počty žen, jak se říkalo už za komunistů, „nejsou lidi“. Protože to nikdo nechce dělat a ubydou-li ještě nedostatkové učitelky, doktorky, zdravotní sestry, prodavačky,…

Věřím-li snad, že se něco z toho dá zrealizovat, pak bohužel leda tak to první a druhé zmíněné. Protože komandovat a rozhazovat státní peníze, to naše vlády umí. Ale víc nic.