Ďalšie dôkazy a fakty, o živote po pozemskej smrti + úryvok zo spisu, ktorý zachytáva život v tzv. „záhrobí“.

Článok o klinickej smrti uznávaného neurochirurga Alexandra Ebena, vyvolal pomerne veľký rozruch medzi čitateľmi v diskusii. Ozvalo sa dokonca viacero ľudí, ktorí prežili čosi podobné, ktorí teda majú rovnakú skúsenosť tohto druhu, a ktorí, na prekvapenie mnohých, svorne tvrdia, že to, čo prežili po odpútaní sa zo svojho fyzického tela, bola pre nich rovnaká realita, ako to, čo prežívajú pri plnom vedomí, vo svojom fyzickom tele.

Dokonca táto ich mimotelová realita, bola pre nich v prežívaní oveľa intenzívnejšia a reálnejšia, cítili sa teda oveľa viac živí, ako v pozemskom tele!

Ich schopnosti boli doslova nadpozemského druhu, kedy sa mnohí z nich dokázali premiestňovať priestorom len pomocou myšlienky a vôle a to i na obrovské vzdialenosti. Ďalej úplne pohodlne prechádzali hmotnými bariérami, ako sú steny domov, cez budovy, podlahy a stropy a bezpečne vnímali i pozemské okolie a ľudí, u ktorých niektorí videli a počuli nielen to, čo povedali, ale čo si aj mysleli.

Tí, ktorí sa „zdržali“ v tomto svete dlhšie, dokázali tiež putovať inými svetmi, mohli sa premiestniť na rôzne planéty vo vesmíre a dokonca podali správy o formách života v týchto svetoch. Niektorí z nich tiež videli jasne do minulosti i budúcnosti a udivujúce ďalej je aj to, že všetci svorne tvrdia, že život mimo telo je oveľa ľahší, éterickejší, teplejší a blaženejší, než čokoľvek krásne a blažené, čo prežili na Zemi.

Preto sa aj väčšina z nich, už nechcela viac vrátiť!

Museli byť však napokon privolaní späť, pretože tento zážitok, sa pre mnohých z nich, stal napokon ich poslaním, pre ďalšie pôsobenie na Zemi. Väčšina z nich, zmenila svoj život od základu a mnohí začali dokonca písať a prednášať, začali zvestovať nielen o tomto ich zážitku, ale začali sa cielene zaujímať o život po smrti, ako aj o zmysel života tu, na Zemi. Toto ich prirodzene priviedlo aj k iným ľuďom, s podobnými prežitiami a v tejto vzájomnej podpore, rástlo aj ich ďalšie presvedčenie, ako i pôsobenie v tomto smere.

Preto je dnes vydaných už množstvo publikácií na túto tému a každý, kto sa chce zaoberať vedome a zodpovedne otázkami o tom, čo je medzi Nebom a Zemou, musí bezpodmienečne natrafiť aj na tieto spisy a fakty v nich, ktoré sú rovnako rukolapné, ako to, čo práve teraz robíte.

Je tiež množstvo iných spisov po celej Zemi, množstvo záznamov vo všetkých kultúrach, ktoré zachytávajú dokonca i posmrtný život ľudí, ktorí odišli zo Zeme, teda ktorí pozemsky umreli a to tak PODROBNE, že by to bolo doslova rúhaním sa osudu, ak by sa človek týmito spismi vážne nezaoberal, pokiaľ na ne natrafí.

Rozhodli sa však, že to, čo prežili po tejto pozemskej smrti, tak o tomto ich novom putovaní, podajú správy až sem dole, na Zem, aby sa ľudstvo dozvedelo, aká je realita v danom smere a či život po smrti skutočne existuje, alebo nie.

Toto ich rozhodnutie, sprostredkovať tieto posmrtné prežitia, však nebolo celkom len ich rozhodnutím. Väčšinu sa jednalo o splnenie ich úlohy, ktorú si na seba vzali, aby sa stali prostredníkmi, medzi svetom éterickým, záhrobným a svetom pozemským, hmotným.

Podobne, ako zákonite musia existovať civilizácie mimo Zeme, podobne existujú aj iné, nadhmotné roviny bytia, kde je život rovnako rukolapný, ako tu na Zemi.

Tvrdiť, že Zem je jediná obývaná planéta vo vesmíre, by bolo rovnako naivné, ako tvrdiť, že vesmír ako celok nemá svoj éterický predvoj a že vznikol „z ničoho“, z neviditeľného miniatúrneho bodu, s teplotami a hmotnosťou mimo našich predstáv. Niečo tak absurdné, môže tvrdiť len skostnatená, dogmatická, až fanatická pozemská veda.

Treba si uvedomiť, že ak existuje život po pozemskej smrti, tak zákonite existujú aj svety, vnímateľné pre ľudskú podstatu, až po jej definitívnom odpútaní sa z pozemského tela.

Tieto éterické svety, rovnako, ako tu na Zemi, majú svoje krajiny, stavby a miesta, kde sa môže tamojší éterický druh života plne rozvíjať.

Týchto úrovní, je v rade za sebou a podľa stupňa ich éterickosti nesmierne veľa, od tých najsvetlejších, najčistejších a najľahších, až po tie najhutnejšie a najťažšie, bezprostredne blízke k našej hmotnej rovine bytia, známe ako tzv. astrálny svet, alebo astrálne svety.

Každá takáto úroveň, alebo sféra, je však zároveň v sebe ucelená podobne, ako je aj náš vesmír.

Hoci je náš vesmír nesmierne rozľahlý, predsa má svoje hranice, ktoré sa vývojom rozpínajú, no predsa ako celok je to svet sám pre seba. Je však plne odkázaný od pôsobenia síl, prejavujúcimi sa za týmito hranicami oveľa intenzívnejšie, než v našej vesmírnej realite.

Každá úroveň vo Stvorení, od toho najvyššieho a najéterickejšieho bodu, až po ten najnižší a najhutnejší bod, sa od seba odlišuje javom, ktorý na Zemi poznáme ako fyzikálnu veličinu a tou je skutočnosť, ako rýchlo dokáže svetlo prenikať danou úrovňou a ako rýchlo sa v nej dokáže šíriť.

Svetlo v našom vesmíre sa šíri svojou, dnes už známou konštantnou rýchlosťou a nie je vo vesmíre zatiaľ objavené nič, čo by sa pohybovalo rýchlejšie /v čisto teoretickej rovine – častice, s názvom „neutríno“, vykazujú známky zdanlivo vyššieho pohybu, než je rýchlosť svetla/.

Svetlo v éterických rovinách bytia, však preniká priestorom týchto sfér oveľa rýchlejšie, intenzívnejšie a vo svojich účinkoch oveľa efektívnejšie, než sa tak deje v našom hrubohmotnom vesmíre.

Čím je táto rýchlosť vyššia, čím je tento prienik danou realitou rýchlejší, tým stojí daná úroveň v hierarchii Stvorenia vyššie.

Sú úrovne a oblasti, kde sa svetlo pohybuje a šíri rýchlosťami, stojacimi mimo akúkoľvek predstavu nášho rozumového vnímania. Sú to oblasti, kde sa každá myšlienka stáva ihneď aj formou, teda skutkom a činom. To má za následok úplne odlišný druh formovania hmoty, resp. látky, z ktorej je daná úroveň zložená, než je tomu v našom vesmíre a v našej rýdzo hmotnej realite.

Časopriestorová realita našej terajšej formy bytia, je daná a ohraničená rýchlosťou svetla v nej, ktorá je vždy úmerne vyššia, čím je konkrétna časopriestorová realita éterickejšia a jemnejšia.

Odpoveď na všetky tieto otázky je plne obsiahnuteľná v prírodných zákonoch. Je preto povinnosťou každého z nás, aby sme sa zaujímali, kam až siahajú hranice týchto zákonitostí, bez ktorých, by naša existencia na Zemi nemala opodstatnenie a ani možnosť trvania.

Ak existuje život po smrti, tak len preto, že i v tejto rovine bytia, sa prejavujú vyššie uvedené zákonitosti a to úmerným spôsobom, k danej éterickej realite bytia.

Čo je z nášho pohľadu neuchopiteľným éterom, je z pohľadu existencie života v tzv. „záhrobí“, reálny svet, hmatateľný a pevný, ako je naša hmota pre nás.

Záhrobie je však pojem nesprávny, plným právom možno pomenovať tento svet pojmom „jemnohmotný“, teda svet vo svojom druhu neuchopiteľný pozemskými zmyslami, z dôvodu veľmi odlišnej štruktúry hmoty.

Podobne ako na Zemi je veľký rozdiel medzi tzv. pevným skupenstvom a plynným skupenstvom, nehovoriac už napríklad o plazme, pričom všetko je to stále hmotný svet nášho vesmíru, tak pojem „jemnohmotný“, označuje vysokú éterickosť danej látky, z ktorej príslušný jemnohmotný svet pozostáva.

Jedná sa o svet, ktorý je vo svojich prejavoch dokonca oveľa famóznejší a fascinujúcejší, než je ten náš. Je preto logické, že i v tejto inorodej realite sa vyskytujú stavby, krajiny a miesta, kde sa môže všetok tamojší život naplno realizovať a uplatniť.

Aby však človek neomylne prenikol k podstate tejto cudzorodej, no overiteľnej reality, je nutné, aby sa vecným a nezaujatým spôsobom postavil k otázke života už tu na Zemi, k jeho smerovaniu a k jeho zmyslu. A keďže všetky zákony a zákonitosti pochádzajú z Pravdy, je potrebné, aby sa Pravdou začal vážne zaoberať. Poctivo a nepoddajne, v celoživotnom úsilí, pretože len pochopenie toho, ako funguje svet, mu umožní, aby pochopil aj svoje pravé miesto v ňom, ako i svoje smerovanie.

PRAVDA je počiatkom všetkého, bez ohľadu na to, či si to človek uvedomuje, alebo nie a náboženstvá na Zemi sa nemýlia v tom, keď hlásajú, že Pravda je u Boha. Mýlia sa však vo výkladoch tohto pojmoslovia a dokonca sa mýlia tak fatálnym spôsobom, že z hodnoty tejto PRASILY, ktorá sa, obrazne povedané, prejavuje „fyzikou najvyššieho druhu“, urobili húštinu mýtov a povier, rozprávok a fantázií, výsledkom čoho je obraz o Stvoriteľovi v tej najgrotesknejšej a najnaivnejšej podobe!

To, čo je Dokonalé a Majestátne vo svojej prapodstate, to, čoho účinky dokážu hýbať nielen naším obrovským vesmírom, ale všetkými sférami bytia, tak z tejto veľkoleposti a nezmernosti, cirkevní a náboženskí predstavitelia, počas generácií, „vyrobili“ staručkého naivného „deduška“, konajúceho v ľubovôli tie najbizardnejšie kúsky, podobné duchárskej akrobacii, až šarlatánstvu!

Cirkevní predstavitelia však podcenili skutočnosť, že doba, keď k svojim ovečkám pristupovali v cudzích rečiach a nezrozumiteľných pojmoch, aby ich mohli lepšie ovládať a manipulovať s nimi, raz skončí, teda že sa raz skončí doba ich nátlaku, v podobe uplatňovania moci a udržiavania strachu u veriacich „pred pekelnými ohňami“.

Podcenili, že človek zmúdrie aj vďaka objektívnej vede, ktorej tá časť, ktorá ide správnym smerom, len podporí a podoprie skutočný význam Prasily, stojacej ako počiatočný PRINCÍP, za všetkým prejaveným bytím.

Uvedomme si, aká ohromná a majestátna musí byť Prasila, ktorá umožnila vznik niečoho tak nepochopiteľne veľkolepého, ako je len tento náš Vesmír!

Viac ako 200 miliárd hviezd, podobných nášmu slnku, nachádzajúcich sa len v našej Galaxii a viac ako bilión planét najrôznejšieho typu, krúžiacich okolo týchto sĺnk!

Ďalšia a najbližšia Galaxia Androméda, je dokonca ešte väčšia a rozľahlejšia, ako tá naša a jej vzdialenosť od našej Mliečnej Cesty predstavuje zhruba 30 dĺžok polomeru našej Galaxie!

Svetlo z centra našej Galaxie, potrebuje zhruba jeden aj pol milióna rokov, aby preniklo do centra tejto najbližšej Galaxie Androméda. A pritom naša a táto susedná Galaxia predstavujú len nepatrné zrnko prachu, v pomere k celému Vesmíru, ktorého obsah je viac ako 1 bilión Galaxií najrôznejších tvarov, veľkostí i veku!

Viac ako bilión Galaxií a každá so stovkami miliárd sĺnk, podobných tomu nášmu, resp. hviezd, v najrôznejšom štádiu vývoja. A pritom tento kolos priestoru nášho vesmíru, rozpínajúceho sa v priestore takmer 14 miliárd svetelných rokov na všetky strany, je zasa len nepatrným zrniečkom prachu v porovnaní s celým Božím Stvorením!

Len z tohto poznania sa musí človeku doslova zatočiť hlava a v kontexte vyššie uvedeného si postavme vedľa tohto Majestátneho Diela Stvoriteľa, toho cirkevného „deduška na obláčiku“, ktorému doslova do zomdletia takzvaní kresťania mrmlú akože modlitby v kostoloch a chrámoch, naivne a rúhajúco si mysliac, že robia niečo užitočné pre skutočného Boha!

Veď je to až groteskné, ak by nám z tohto obrazu, nebolo najskôr na zaplakanie!

Spoliehať sa preto iba na to, že táto PRASILA, že Boh Stvoriteľ by sa obmedzil vo svojom Stvoriteľskom zámere len na sformovanie nášho vesmíru, resp. len na jednu obývateľnú planétu, by bola taká odvážna naivita, akej páru niet, navyše nemajúca základ v porozumení širších súvislostí, v otázke zmyslu Života a jeho skutočnej podstaty…

A teraz sa začítajte do životopisu konkrétneho človeka, ktorý žil na Zemi ako kňaz, ktorého putovanie po záhrobí, bolo sprostredkované až sem na Zem, do podoby nám zrozumiteľnej.

V prípade záujmu, môžu byť postupne zverejňované aj ďalšie časti, z tohto podrobného opisu záhrobného sveta…

Úryvok – citát zo spisu, o živote v záhrobnom svete:

„Přeměna ve stálého obyvatele duchovní říše je zpočátku zkušenost převratná. I když někdo mnoho četl o zdejším životě, zůstává v zásobě neomezené množství překvapení pro každou duši.

My, kteří jsme se vrátili k Zemi, máme nesnáze s popisováním všeho, co je povahy duchovní, pozemskými pojmy. Náš popis nutně nevystihuje skutečnost. Je nesnadné vyvolat představu vrcholné krásy srovnáním s tím, co jsme viděli a prožili na Zemi. Násobte stem krásy, které jsem popsal a ještě budete daleko od skutečnosti!

Moji čtenáři mi snad chtějí položit otázku:

„Co se vás dotklo nejpříjemněji po vašem příchodu na »onen svět« a které byly vaše první dojmy?“

Dovolte mi, abych položil tuto otázku svým starým přátelům Edwinovi a Ruth.

Edwin a já, jak se pamatujete, jsme byli na Zemi kolegy. Edwin znal o mediálních stycích jen to, co jsem mu vyprávěl ze svých zkušeností. Byl jedním z těch, kteří mne chápali a nevrhal mi ve tvář církevní nauky. Nyní je rád, že tak nečinil. Dokud byl na Zemi, byl pro něho příští život tajemstvím jako pro většinu jiných lidí. Byl poslušen nauk církevních, plnil své povinnosti a – jak se upřímně přiznal – doufal s důvěrou v lepší osud.

Ale jeho pozemský život nesestával jen z náboženských úkonů; pomáhal kde mohl a kde bylo třeba. Tyto služby mu nesmírně pomohly ve chvíli, kdy měl opustit pozemský svět. Jeho dobré činy jej přivedly do země krásy a věčného světla.

Jeho první dojmy, když se probudil, jej ohromily. Představoval si snad podvědomě příští život jako druh nejasné mlhy, v níž bude mnoho modliteb a blahořečení. Stav uprostřed vší této nádhery, o níž mu nikdo nehovořil, ho nutil k pochybnosti o pravdivosti jeho vidění. Nemohl uvěřit, že není uprostřed nádherného snu, z něhož se probudí uprostřed rodinného kruhu. Tázal se sám sebe, jak bude svůj sen vyprávět a jak bude vyprávění přijato – asi jako sen. Uvědomil si všechno to bohatství krásy a to byl, jak řekl, jeho první dojem.

Za část snu považoval i probuzení na pohodlném lůžku v krásném domě. Vedle něho seděl jeho starý přítel, který jej pak vyvedl z domu, aby mu ukázal jeho nový svět. Pak přišla pro jeho přítele nejtěžší práce: přesvědčit Edwina, že »zemřel« a přesto žije.

Zpočátku Edwin věřil, že jeho přítel a rozmluva s ním je částí stejného snu a rozrušen čekal, že se něco stane, co tento sen ukončí. Přiznává, že bylo třeba hodně času, než byl přesvědčen, ale jeho přítel byl nekonečně trpělivý. Když byl konečně jist, že je natrvalo v duchovním světě, byla jeho radost veliká a jal se cestovat v zemích svého nového života s nádhernou volností těla i ducha, která je znakem duchovního života.

Co nejvíc zapůsobilo na Ruth po jejím probuzení, byla obrovská hojnost barev. Její přeměna byla mírná, po krátkém spánku se jemně probudila a nacházela se v malém, elegantním vlastním domě. Jedna z dávných přítelkyň byla u ní, připravena mírnit nevyhnutelné rozpaky, které provázejí probuzení v duchovním světě.

Ruth je povahy uzavřené, má-li mluvit o sobě. Neznal jsem ji, než jsme se u jezera setkali, a jen s jistým úsilím se mi podařilo něco se dovědět z jejího pozemského života.

Řekla, že se neúčastnila náboženských obřadů nikoli proto, že by si církve nevážila, ale protože její názor na onen svět se nesrovnával s církevním učením. Církev podle ní vyžadovala příliš mnoho víry a odhalovala málo. Cítila instinktivně, že popis příštího světa, hrozného posledního soudu, byl nepřesný. Nebyla dostatek bláhová, aby věřila, že jsme svatí, ale ani že jsme bídní hříšníci. Neznala nikoho, kdo by mohl být takto označen nebo odsouzen v náboženském smyslu slova. Kam tedy půjdou jednou všichni tito lidé?

Sestrojila si tedy prostou víru pro sebe, kterou by teologové označili za nebezpečnou pro její nesmrtelnou duši. Ale Ruth to tak nebrala. Žila šťastným životem podle popudů své milé povahy, pomáhala denně druhým a přinášela trochu světla do potemnělého života jiných.

A byla přesvědčena, až přijde chvíle odchodu, že ponese s sebou do nového život a lásku svých četných přátel.

Nebála se smrti a nepředstavovala si, že je to hrozná zkušenost. Neměla možnost to posoudit, ale vyciťovala intuitivně pravdu. Vedle nádherných barev světa, do něhož se probudila, byla okouzlena udivující jasností ovzduší. Hudba barev se jí zdála ještě intenzivnější. Byla nadána od narození smyslem pro barvy a na Zemi se jí dostalo rozsáhlé hudební výchovy. Tyto dvě okolnosti se v duchovním světě spojily a barva a hudba zazářily nad ní v celé nádheře.

Sotva věřila svým smyslům, ale přátelé jí vysvětlili, co se událo. Potřebovala mnoho pozemských dní, než se mohla otevřít všem zázrakům okolo sebe. Když pochopila plně význam nového života, i to, že má celou věčnost před sebou, aby se těšila ze zázraků této země, podařilo se jí opanovat nadšení a »brát věci trochu klidněji.«

V tomto okamžiku jsme se setkali.

Když jsme jednou všichni tři seděli v zahradě, spatřili jsme mně a Edwinovi známou osobnost, která kráčela po zahradě. Tento muž byl naším duchovním nadřízeným na Zemi a měl tehdy titul »princ církve«. Měl na sobě ještě svůj obvyklý pozemský oděv a my jsme usoudili, že se dokonale hodí k místu a situaci. Délka a sytá barva obleku harmonicky splývala s okolím. Mohl zde svobodně nosit svůj oděv. Nedělal to s ohledem na své dřívější postavení, ale ze zvyku. Také měl dojem, že tím přispívá k barvitosti svého prostředí.

I když jeho úctyhodné postavení nemělo zde protějšek ani význam, mnoho lidí jej zde znalo podle jména, vidění a pověsti, a to byl také jeden důvod, aby si ponechal oblek pozemského stylu – aspoň zatím.

V duchovním světě odmítal úctu, kterou budilo jeho pozemské postavení. Na Zemi byl velmi milován a je přirozené, že kdo jej znal, měl k němu úctu jako dříve. My se všichni navzájem respektujeme v tomto světě; ale úcta vůči duchovně nadřízeným je jiná věc. On poznal svoji cenu, ale úcta byla na obtíž jeho vrozené pokoře.

Naše první setkání vedlo k dalším a on se k nám často připojoval, když jsme seděli v zahradě nebo někam cestovali. Během jednoho putování jsem se ho zeptal na jeho první dojmy v duchovním světě.

Jeho překvapila nejen rozloha a krása duchovního světa, ale rozdíly obou světů a zvláště života, který nechal za sebou.

Nejprve měl tísnivý dojem, že promarnil pozemský život různými povrchnostmi, spoustou obřadů a neužitečným formalismem. Ale přátelé mu přišli na pomoc a ujistili ho, že neztratil čas, i když jeho úřad jej plně zaměstnával; on se jím nikdy nenechal pohltit. Byl velmi spokojen, když mu to bylo řečeno.

Ještě více jej mátla pošetilost doktrín, které byl nucen podporovat. Některé z nich se zhroutily před jeho očima. Ale opět našel přátele, kteří jej vedli přímo a jednoduše, totiž poradili mu, aby zapomněl na pozemské náboženské učení a sblížil se s duchovním životem a jeho zákony. Vynaložil tímto směrem mnoho úsilí a měl úspěch. Zbavil svého ducha všeho, co nemělo pravdivý podklad, a objevil konečně dokonalou radost z duchovní svobody.

Zjistil, že je snadnější poslouchat přírodní zákony duchovního světa než rozkazy církve a že je příjemné být osvobozen od formalit pozemského postavení. Mohl se svobodně vyjádřit a nemusel být jen hlasem církve.

Vcelku, pravil náš někdejší nadřízený, byl hlavním dojmem po jeho příchodu nádherný pocit svobody ducha i těla, který tolik chybí na Zemi…“

„Jaká je poloha duchovního světa ve vztahu k Zemi?“

Mnoho lidí se tak v různém období táže.

Řekl jsem vám, že když jsem ležel na úmrtním loži a přišel kritický okamžik, cítil jsem neodolatelný popud vstát, což se mi úspěšně podařilo. Dělící čára mezi koncem mého života pozemského a začátkem života duchovního byla velmi jemná, neboť jsem byl při plném vědomí. Přechod z jednoho světa do druhého byl nepostřehnutelný.

Připomínám, že v určité chvíli mne náhle opustily tělesné pocity poslední nemoci a místo nich mne obklopil pocit dobrého zdraví a míruplné pohody duše. Chtělo se mi dýchat zhluboka, tedy jsem zhluboka dýchal. Popud, který mne donutil vstát, a zmizení všech tělesných pocitů označily okamžik »smrti« a mého zrození do světa duchovního.

Když se toto dělo, byl jsem ještě ve svém pokoji. To potvrzuje, že část duchovního světa prostupuje svět pozemský. Tato skutečnost nám poskytuje východisko pro naše zeměpisné průzkumy.

Další událostí byl příchod mého znamenitého přítele Edwina a naše shledání po mnoha letech. Toto setkání se uskutečnilo v mém pokoji a po chvíli mi Edwin navrhl, abychom opustili toto truchlivé místo. Vzal mne za ruku, řekl, abych zavřel oči a já jsem cítil, že letíme prostorem. Necítil jsem směr, nevím, zda to bylo nahoru, dolů nebo vodorovně. Když mi Edwin řekl, abych otevřel oči, stál jsem před svým duchovním domem.

Od té doby jsem se naučil mnoho věcí. Jedna z prvních byl způsob osobního pohybu pomocí jiných prostředků než chůzí. Zde jsou obrovské vzdálenosti a někdy je třeba je překlenout okamžitě. To se nám podaří silou myšlenky, jak jsem již popsal. Nejpodivnější pro mne zpočátku bylo, že nemám při tom pocit určitého směru, pouze cítím, že se pohybuji. Zavřu-li při tom oči, přesto nezbloudím.

Nedostatek cítění směru nepřekáží funkci naší hnací duchovní síly. Když jsme se jednou rozhodli přemístit se na určité místo, upřeme na to své myšlenky a ty dají naše těla do pohybu. Mohlo by se říci, že »není ani třeba na to myslet«. Mluvil jsem o tom s druhými a zjistil jsem, že při rychlém pohybu si směr nikdo neuvědomuje.

Cestujeme-li, neuplyne žádný čas, při němž bychom mohli cokoli pozorovat. Není zde časového intervalu mezi okamžikem odchodu odněkud a příchodu na určené místo.

Pro tento nedostatek pocitu směru je nesnadné určit svoji zeměpisnou polohu. Je mnoho lidí, kteří si s tím hlavu nelámou. Přetrhali provždy všechna pouta se Zemí. Náš případ je jiný. Záleží mi živě na styku se Zemí a pokusím se proto dát představu o naší poloze.

Duchovní svět se dělí na sféry nebo úrovně. Tato dvě slova jsou běžně užívána pozemskými lidmi, kteří pěstují styk s naším světem, a pro náš účel stačí. Někteří stoupenci věd psychických sféry očíslovali od první nejnižší do sedmé nejvyšší. Většina z nás užívá tohoto systému očíslování. Přišel prý ze Země a je užitečný a pohodlný pro určení výšky na žebříčku duchovního vývoje.

Sféry duchovního světa jsou umístěny souřadně okolo Země, takže tvoří koncentrické vrstvy. Tyto koule, které pokračují skoro donekonečna, sledují otáčení Země okolo její osy a také její oběh okolo Slunce. Slunce nemá vliv na duchovní svět, neuvědomujeme si je, neboť je čistě hmotné.

Dislokace koncentrických koulí je zřejmá z toho, že říkáme, že návštěva z horní sféry k nám sestoupí .To proto, že je nad námi duchovně i prostorově.

Temné sféry jsou blíže Zemi a prostupují ji. Tyto sféry jsme prošli s Edwinem, když přišel pro mne. Radil mi, abych zavřel oči.

Tyto kruhovité sféry se dále dělí na úseky, které vcelku odpovídají různým národnostem Země. Každý úsek je umístěn nad dotyčnou národností. Obrovská různost vlastností rozličných národů země i temperamentů je důvodem, že se obyvatelé chtějí po smrti přiblížit ke svému národu i ve světě duchovním. Osobní volba je svobodná pro každou duši. Může žít ve svém světě v kterékoli oblasti. Není zde pevných hranic mezi národy. Každý si vytvoří neviditelné hranice svými zvyky a temperamentem. Příslušníci všech národností se mohou svobodně mísit. Otázka řeči není překážkou, neboť můžeme přenášet myšlenky a být jisti, že budou určenou osobou přijaty jako všem srozumitelné pojmy.

Každé národnostní oddělení duchovního světa nese charakteristiku svého pozemského protějšku. Můj vlastní dům je umístěn v okolí, které je mi blízké a tvoří protějšek okolí mého pozemského domu. Dělení podle národů se nachází pouze v několika světech. Nad nimi přestává národnost existovat, tam se udržují pouze vnější viditelné rozdíly jako barva kůže a pod. Tam si již neuvědomujeme národnost, jakou jsme měli na Zemi. Ani naše domy nemají národní svéráz a blíží se čisté duchovnosti.

Jistě se pamatujete, když jsem mluvil o konstrukci přístavku knihovny, že jsem se zmínil o guvernérovi našeho světa. Každý duchovní svět má guvernéra. Není to výstižné pojmenování, přesnější by bylo nazvat jej prezidentem. Všichni guvernéři patří svou podstatou do vyššího světa než je ten, který spravují. Obývají již dlouho duchovní svět, někteří jsou zde již tisíce let. Sama vyšší duchovnost však nestačí. Guvernér musí být velmi vědoucí, mít velkou zkušenost lidskou, být moudře diskrétní (tj. mlčenlivý) ve všech problémech, které jsou mu podřízeny. Všechny jeho zkušenosti, vědění, sympatie a porozumění jsou k dispozici obyvatelům tohoto světa. Jeho dobrota a trpělivost jsou stále zřejmé. Tento velký duch je dosažitelný vždy a každému, kdo se s ním chce poradit.

Máme problémy jako vy, ale naše jsou jiné, nejsou tak vysilující jako pozemské starosti.

Můj první problém po mé smrti byl, jak napravit omyl, kterého jsem se dopustil na Zemi. Napsal jsem knihu, v níž jsem se neuctivě vyjádřil o styku mezi vaším a naším světem. Edwin si vyžádal názor našeho guvernéra a výsledek byl, že přišel jiný vysoký duch a nabídl mi pomoc k napravení mého omylu. Protože mne guvernér znal, mohl být můj problém vyřešen.

To dokazuje, že guvernér má rozsáhlé znalosti o těch, které řídí. Nemyslete, že je lidsky nemožné, aby jeden duch obsáhl tolik znalostí o všech lidech, které jeden celý svět obsahuje. Je třeba pochopit, že duch člověka vtěleného je omezen hmotným mozkem. My nemáme hmotný mozek, který nám překážel, a náš duch podrží dokonale a úplně vědění, s nímž jsme se setkali. Nezapomeneme, co jsme se zde dověděli, ať jde o poznatky naučené nebo skutečné události.

Ale je třeba času – jak byste vy řekli – »k učení«, a proto světoví guvernéři museli strávit mnohé tisíce let v duchovním světě, než byli pověřeni vládou nad tolika lidmi, neboť je mají vést, řídit, pomáhat jim v práci a účastnit se rozptýlení, být jim inspirací a chovat se k nim v pravém slova smyslu jako obětavý otec. Zde nemůže být nikdo nešťasten už proto, že je zde tento velký duch, aby učinil konec všem nepříjemnostem.

Každá sféra je neviditelná pro obyvatele nižší sféry a tím tvoří sama vlastní hranice.

Vysvětlil jsem vám, jak jsou světy seřazeny jeden nad druhým. Jak se tedy přechází z jednoho světa do druhého, ať již nahoru nebo dolů? Mělo by zde být jakési spojení v obou směrech.

Vypadá to tedy jednoduše a je tomu tak i ve skutečnosti.

Snadno si můžeme představit postupné sestupování do oblastí temných. Můžeme si pomoci pozemskými zkušenostmi a představit si skalnatá místa, odkud jsme mohli sestoupit do temných jeskyň, studených a vlhkých. Nad námi mimo náš zrak svítí slunce, vrhá teplo a světlo na zemi, i když jsme ve světě odlišném. Můžeme bloudit podzemními jeskyněmi, být úplně odděleni od světa nad námi. Ale víme, že je alespoň jeden východ, který vede nahoru, najdeme-li jej a vytrváme-li v pokusech ztéci obtížnou kamenitou stezku.

Začneme-li duchovně žít v nízkém bludišti, podobném podzemním jeskyním, učiníme zkušenost, že každý svět je spojen s nejblíže vyšším. Přechod z jednoho do druhého je tak prostý, jako přejít z temné jeskyně do slunečního svitu. Nebo z jedné místnosti vašeho domu do druhé ve vyšším poschodí.

Chci-li přejít ze světa, v němž žiji, do světa vyššího, zjistím, že jdu po cestě, která mírně stoupá. Budu-li pokračovat, uvidím a ucítím zřejmé známky duchovního zjemnění. Konečně nebudu moci jít dál, neboť se nebudu cítit dobře. Budu-li neopatrný a nebudu se řídit svými pocity, nebudu nakonec schopen učinit další krok. Před sebou již nic neuvidím, jen to, co je za mnou .Vyšší svět je pro nás prostě neviditelný. Jako jsou některé světelné paprsky neviditelné pro pozemské oči a jisté zvuky neslyšitelné pro pozemské uši, tak vyšší světy jsou neviditelné pro obyvatele světa nižšího.

Důvodem toho je, že každý svět je vybaven vyšším stupněm chvění a záření než svět pod ním. Proto je neviditelný a neslyšitelný pro ty, kteří žijí níže.

To je další přírodní zákon, který pracuje pro naše dobro.

Jedna sféra, velmi zářivá a krásná, byla nazvána »země léta«. Temné oblasti by mohly být nazvány »země zimy«. ale zima na Zemi má určitý půvab, kdežto nízké oblasti astrálního světa jsou jen království ohavností.

Dosud jsem mluvil jen krátce o temných oblastech a zavedl vás jen na jejich práh. Ale s Edwinem a Ruth jsem pronikl hluboko do těchto sfér. Není to příjemný předmět sdělení, ale byl jsem vyzván, abych o tom mluvil, nikoli v úmyslu zastrašovat lidi, to nejsou metody duchovního světa, ale ukázat, že taková místa existují podle neúprosného zákona, zákona příčiny a následku, duchovních žní po pozemské setbě, že kdo unikne spravedlnosti pozemské, je jí podroben ve světě duchovním, přísně a neúprosně.

Blížíme-li se k temným světům, krajina se postupně zhoršuje. Květin ubývá a jsou špatně živeny, bojují o život. Tráva je suchá a žlutá, až posléze zmizí a je vystřídána holými skalami. Světla ubývá, jsme v šedém světě a konečně je tma – hluboká, černá, neproniknutelná. Návštěvníci z vyššího světa mohou v této temnotě vidět, aniž by byli viděni, není-li třeba, aby dali najevo svou přítomnost. Naše návštěvy nás vedly až tam, kde myslíme, že je nejnižší oblast lidského bytí…“

/koniec citátu/

Z ďalších nasledujúcich tém:

• • • • „Čo konkrétne mám ja urobiť, ak sa chcem zmeniť k lepšiemu, ak chcem nastúpiť cestu vzostupu?“

• • • • Zákony Vesmíru, Duchovné Zákony, Zákony Stvorenia, Božie Zákony – čo si mám pod týmito pojmami predstaviť, aké sú to zákony a ako im mám porozumieť?

• • • • Závislosti a sklony – ako najväčšia prekážka na ceste očisťovania sa a na ceste osobného vzostupu…

• • • • POHYB je najvyšším Zákonom Stvorenia! Tak, ako sa telo musí hýbať, aby neochorelo, o to viac sa musí hýbať duchovná podstata človeka, aby nezhasol jeho cit, nestíchol hlas jeho svedomia a nezakrpateli jeho duchovné schopnosti…
      • Naša Slovanská minulosť, krivená v rukách fanatikov a falošných vodcov…
      •  „Premeny času“, resp. okamžité zvratné pôsobenie + stupňujúce sa „zrýchľovanie času“…

• • • • Cesta Svetla a Pravdy, z ktorej sme zišli…

• • • • “Čo človek zaseje, to bude žať!“ Gal. 6,7 – Stvoriteľ rešpektuje slobodnú vôľu človeka, ale zároveň sa nenechá človekom vysmievať!

• • • • Znovuvzkriesenie túžby v človeku, po poznaní skutočnej PRAVDY Božej…

• • • • V čom tkvie škodlivosť demokratického spoločenského systému?

• • • • Vzostup ducha človeka na Zemi, skrze proces očisťovania sa + zastavenie osobnej viny, resp. negatívnej karmy…

• • • • Sedem náboženských lží, ako vedomá manipulácia veriacich cirkvami, s následkom duchovnej otupenosti, ktorá strhuje človeka až k smrteľnému duchovnému spánku…

• • • • Veľký PRÍSĽUB pre ľudstvo od Syna Božieho Ježiša…

• • • • Rozdiel medzi živou vierou a náboženským blúznením…

• • • • Ježišove podobenstvo o múdrych a ľahkovážnych „pannách“ – skutočný význam tohto závažného podobenstva…

• • • • a mnohé ďalšie dôležité témy!

Poznámka:

Tieto články sú určené LEN pre tých, ktorí vážne hľadajú pochopenie toho, ako funguje svet.

Nie je nimi nikomu nič ponúkané, ani nimi nemá byť nikomu nič vzaté!

Každý nech si verí v to, na čo dosahuje možnosť jeho chápania, ale zároveň nech neuráža a nehaní tých, ktorí sa snažia duchovne vzdelávať a chcú sa ako ľudia aj vyvíjať.

Ak sú vám milšie dogmy a manipulácie, verte im, ale potom nezúfajte, keď dôjde na „lámanie chleba“!

K diskutujúcim: 

Plná podpora, vďaka a úcta všetkým diskutérom, ktorí diskutujú na úrovni, konštruktívne, objektívne a slušne, teda ako ľudia. Patrí vám veľké Ďakujem.

Zároveň je potrebné dôrazne upozorniť niektorých diskutérov, ktorých sa to týka, aby komunikovali ako ľudia a nie ako „napodobeniny ľudí“, ako to vidieť v ostatných diskusiách tu, i po sieťach. Sú to práve oni, ktorí i takto verejne, poskytujú výpoveď o kvalitách svojho vnútra a charakteru!

Pokiaľ nebudú títo tzv. „diskutéri“ komunikovať vecne a slušne, nebude toto ich zlovoľné počínanie tolerované!

Odkaz na predošlý diel pojednania:

https://blog.hlavnespravy.sk/13353/velke-odhalenie-biblia-nie-je-sfalsovana-ale-z-velkej-casti-nepochopena-a-spatne-interpretovana-obsahuje-tiez-mnohe-mylne-nazory-autorov-a-zapisovatelov-biblickych-textov-cyklus-clankov-na-pokrac/