Sice to nikdy nebylo pro našince zrovna to nejdůležitější téma, ale přesto se o tom média nejednou zmiňovala a kdo vysloveně nechtěl, tomu to neuniklo. A sice jak se věci po léta měly se Severní Koreou.
Stručně řečeno by se ta léta dala charakterizovat dvěma střídajícími se trendy.
V jednom z takových údobí vždy KLDR představovala pro civilizovaný a demokratický svět hrozbu, především svým jaderným programem, byla tudíž jednoznačným nepřítelem a byla bojkotována a pranýřována. Pak, zřejmě v nouzi nejvyšší, vždy tato přislíbila, že s přípravou atomových zbraní skončí, a my – demokratické státy – jsme rázem obrátili a začali této poskytovat humanitární pomoc, aby tam prý obyčejní lidé nepomřeli kvůli hladomoru. Ač vlastně bylo otázkou, kde tato humanitární pomoc nakonec končila. Pak se v oné zemi situace vždy zlepšila, dá-li se tedy o nějakém zlepšení mluvit, tato se opět vrhla na řinčení zbraněmi a my se opět rozezlili a začali ji bojkotovat a vyhrožovat.
A tak se to střídalo stále dokola. Chvíli jsme jí pomáhali, chvíli ji naopak zatracovali coby nepřítele ze všech nepřátel nejnepřátelštějšího.
A právě dnes jsou naše vztahy opět na ostří nože (https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/v-severni-koreji-probiha-den-slunce-mistni-oslavuji-kim-ir-s/r~68d47a14219811e7b58d0025900fea04/). Protože v Severní Koreji probíhá Den slunce, tedy oslava 105. výročí narození zakladatele tamního komunistického režimu Kim Ir-sena, a celý svět se prý obává jejich jaderného testu. Na vojenské přehlídce v Pchjongjangu prý poprvé ukázali své údajné balistické střely dlouhého doletu a nové rakety odpalované z ponorky a jakkoliv podle amerických expertů severní Korejci obvykle na přehlídkách ukazují nové zbraně již dlouho před jejich testováním, hrozí prý, že by právě dnes mohlo k jaderné zkoušce dojít. Když je to výročí. Se severokorejským odůvodněním, že prý je vojenská hysterie vlády amerického prezidenta Trumpa pro onu zemi nebezpečím, jež už nelze přehlížet. A že prý i podle televizní stanice NBC hrozí americký preventivní úder konvenčními zbraněmi proti KLDR.
Už i Čína, jež bývá tradičně spojencem Severokorejců, prý kvůli nervozitě v regionu poněkud ustoupila ze své pozice a je znepokojena nebezpečím, jež by mohlo ohrozit i ji. Čína by ráda opět obnovila jednání s KLDR s cílem uvolnit napětí, a třeba Rusko vyzvalo všechny strany ke zdrženlivosti a vyhnutí se jakýmkoliv provokacím.
Protože nám hrozí, že Severokorejci nakonec mohou jaderné zbraně mít a použít. Ve jménu své ideologie. A tak se momentálně bojíme. Protože možná jenom málo stačí a bude hodně zle.
A mně to tak jaksi neodbytně něco připomíná. Připomíná mi to… evropský malér posledních let zvaný migrace. Jenž se vlastně vyvíjí přesně v „severokorejském“ duchu.
Jak dlouho jsme se tu jenom utěšovali nebo byli utěšováni tím, že vlastně nejde o žádnou hrozbu a že máme příchozím pomáhat! Pak se ozvala střelba a my se v Evropě postavili islamistům jako jeden muž. Je suis… Pak opět bylo na oficiální scéně slyšet hlavně ty, kdo vyzývali ke klidu a pomoci nebohým přicházejícím či spíše valícím se migrantům. Pak to vybuchovalo, střílelo se a Evropa opět „povstala“ proti nezvaným nebezpečným hostům i našincům nenašeho původu. A neuplynulo mnoho času a my byli opět vyzýváni k toleranci, humanitě, pomoci, přizpůsobení se, spoluúčasti. Pak začaly ty nešťastné „havárie“ nákladních aut a my se opět zatvrdili vůči muslimským nepřátelům. A neuplynulo mnoho času a je zase slyšet, že máme pomáhat, přerozdělovat a zkrátka si zvyknout na nové pořádky.
Názory na migranty, zejména islamisty, se v Evropě mění přesně tak, jako se měnily v průběhu času vztahy demokratického světa se Severní Koreou. Momentálně těmto opět rozhodnutím shůry máme, ba přímo musíme pomáhat. Přijímat kvóty, integrovat, zvyknout si, že už tu nic nebude jako dřív.
Dokud to nedopadne… „severokorejsky“. Dokud migranti v Evropě skutečně nebudou reálnou „atomovou zbraní“. Kdy už ale bude pozdě. Kdy už se budeme moci leda tak třást, zda to právě v nějaký ten jejich svátek „nebouchne“. Naposledy a jednou provždy, s katastrofálními následky. Pro nás, jak jinak…