Ať jdou do… Afriky!

Už nějaký ten čásek nebylo v Česku slyšet o vládní Agentuře pro sociální začleňování a nejsem si vědom toho, že bych vůbec kdy slyšel o neziskové organizaci Drom. A snad proto, aby tyto opět vykázaly nějakou tu činnost, objevily se alespoň ve zpravodajství na https://zpravy.idnes.cz/socialne-vyloucene-lokality-stredni-delka-zivota-romove-seniori-zdravotni-problemy-umrtnost-nov-i4i-/domaci.aspx?c=A161222_2294281_domaci_hro.

A nechaly se slyšet v souvislosti s našimi „vyloučenými spoluobčany“. Tedy těmi, kdo žijí ve „vyloučených lokalitách“, oněch nejchudších a nejzanedbanějších oblastech naší země.

A pustily se do nás, většinové společnosti, dost zhurta.

Že prý se naší ekonomice daří, rostou hrubý domácí produkt i mzdy a naopak klesá nezaměstnanost, jenže… máme i místa, kde je tomu jinak. Kde prý je život v mnoha ohledech na úrovni velmi chudých afrických zemí.

V šesti stech takových českých vyloučených lokalit žije podle posledních statistik něco přes sto tisíc našinců a stále jich přibývá, jen za posledních deset let vzrostl jejich počet o polovinu. A termín „žije“ je prý hodně nadnesený. Tamní obyvatelé prý žijí ve velké chudobě, jsou izolovaní od zbytku společnosti, jsou dlouhodobě nezaměstnaní, závislí na sociálních dávkách a vysoce zadlužení u lichvářů. Žijí ve špatných bytových podmínkách za přemrštěně vysoký nájem a moc se s tím nenadělá, třeba kvůli špatné infrastruktuře, nedostupnosti potřebných služeb, jejich nevalnému vzdělání nebo uzavřenosti ve vlastní komunitě.

Kam až to za tohoto stavu věcí dospělo? Obyvatelé těchto sociálně vyloučených lokalit, především Romové, ale prý stále více i bílí senioři, se dožívají věku až o osmnáct let nižšího než český průměr, novorozenci tam mají naději na podobně dlouhý život jako jejich vrstevníci v některých zaostalých afrických zemích, dvojnásobná je ve srovnání se zbytkem české populace porodní úmrtnost novorozenců a dvakrát častější návštěvnost dětí do osmnácti měsíců věku u lékaře. Což je zároveň problém, protože zdravotníci zrovna neplanou touhou ve vyloučených lokalitách pracovat, zejména s tamními romskými pacienty, a i obecně lékařů ubývá všude v odlehlých koutech České republiky a nedochází k jejich generační obměně.

Muži z vyloučených lokalit se tak prý dožívají asi 57 a ženy 65 let, ve srovnání se zbytkem populace tam lidé trpí skoro třikrát častěji depresemi a šestkrát častěji jinými duševními poruchami, dvakrát častější jsou bronchitida a nemoci plic a dvaapůlkrát onemocnění srdce a cév.

A je tuze těžké s tím něco dělat. Protože tři čtvrtiny tamních obyvatel v produktivním věku mají nanejvýš základní vzdělání a starají se tak hůř o sebe i o své děti, mají nedostatky v prevenci a zdravotní problémy nejednou řeší teprve ve chvíli, kdy už je úplně nejhůř, kdy už mají vážný problém. Nevhodně se tam stravují, mají málo pohybu, potýkají se se závislostmi, zejména kouřením.

Sami si tamní obyvatelé poradit neumí a systém jim prý patřičnou péči nedokáže zajistit. Ač se třeba zmíněná Agentura pro sociální začleňování nebo nezisková organizace Drom, starající se mimo jiné o zdravotní péči pro lidi z vyloučených lokalit, snaží sebevíc.

Na Ostravsku tak třeba stížnosti na to, že lékaři odmítají pacienty z vyloučených lokalit, museli několikrát řešit vládní úředníci spolu se zástupci kraje, místními organizacemi a lékaři, řešení špatného zdravotního stavu obyvatel sociálně vyloučených lokalit hledá i sama vláda.

Nedávno byla českou vládou schválena Strategie pro boj se sociálním vyloučením, jejíž součástí by mělo být i zavedení takzvaných romských zdravotních mediátorů, tedy lidí řešících neshody mezi lékaři a sociálně vyloučenými rodinami, kteří by měli pomáhat při vyhledávání potřebné péče, šířit zdravotnickou osvětu a zároveň vysvětlovat lékařům kulturní rozdíly, kvůli kterým Romové nejsou tak dobří pacienti, jak by měli být.

Prostě je tomu tak, jak tomu je. A obě výše zmíněné instituce pranýřují to, že se někteří naši spoluobčané dostali do situace… jako v zaostalých afrických zemích.

Čímž jenom dokazují, jak jsou samy daleko od reality. A že nikdy v Africe nebyly. Protože já tam byl. Už čtrnáctkrát za posledních šestnáct let. A věřte mi, že neznám chudé africké ghetto…

… kde by panovala závislost na sociálních dávkách, kde by se lidé hromadně zadlužovali u lichvářů. Kde by obyvatelé bydleli za přemrštěný nájem, který za ně takřka celý platí stát, v ubytovnách, jež jsou většinou neafricky luxusní, ač na Evropu ubohé. Neznám africkou chudinskou čtvrť, jež by se mohla pochlubit tak dobrou „špatnou infrastrukturou“, neznám africké chudáky, kteří by měli možnost získat bezplatně minimálně devítileté základní vzdělání naší úrovně. Neznám „sociálně vyloučené“ Afričany, kteří by se mohli stravovat tak dobře jako naše sociální případy, kterým je k dispozici taková zdravotní péče.

A hlavně – snad kromě Mandelova dne a volebních kampaní neznám případ, kdy by tam někdo ty skutečné chudáky tak obskakoval. A že by se tam kvůli péči o ně konala sezení s vládními úředníky, že by měli svou vládní agenturu, neziskovky našeho typu, mediátory…

Ať laskavě vládní Agentura pro sociální začleňování, nezisková organizace Drom a jim podobní přestanou urážet (naši) vlastní zemi! Ať se do té Afriky zajedou podívat, než nás s ní zase začnou srovnávat, než začnou vyprávět o tom, co je to bída! Ať tam prohlédnou. A až se pak vrátí…

… vezmou klacek do ruky a poženou ty „vyloučené“ pracovat. Protože tak špatně na tom zase nejsme, aby se pro ně někde nenašla nějaká ta lopata či koště. Které u nás dnes nejednou třímají v rukou cizinci z východu, protože u nás „nejsou lidi“…