Novodobá pohádka o rybáři a zlaté rybce

Žil byl jednou jeden rybář a ten žil se svojí ženou, jak se říká, z ruky do úst. Tedy žili v nedostatku, ne-li přímo v chudobě. A když jim pak jednoho dne dosloužily staré necky, bylo vážně zle. Protože na nové nebylo.

I vypravil se rybář, kam ho nohy nesly, jenom aby alespoň na několik vzácných chvil unikl onomu lamentování jeho zlé ženy, jež mu jako již tolikrát spílala, že není schopen přinést domů pořádnou výplatu.

Chodil a chodil, až ho nohy zanesly před honosný dům, v němž sídlila nejmenovaná finanční instituce. A tady ho praštil do očí jeden z jejích reklamních sloganů. Že půjčí každému… no a nějaká ta maličká, takřka nečitelná písmenka.

„To by bylo terno,“ zaradoval se rybář a bez meškání vstoupil. A než se nadál, měl v rukou tolik půjčených peněz, že mohl své drahé polovičce koupit zbrusu nové necky. To bude radosti, myslel si.

Jenže nebylo. Protože s pravdou, že se jedná o věc koupenou na dluh, se mu ven nechtělo a tak své choti nalhal, že chytil zlatou rybku a ta mu za darování svobody slíbila splnit jakékoliv přání. A žena, prostá na duchu, mu na to skočila… a vzápětí se rozdurdila.

„To sis nemohl říci o něco pořádného, dědku? Takovou jsi měl šanci a ty ji vyplácáš na docela obyčejné necky! Hned jdi za zlatou rybkou a požádej ji alespoň o automatickou pračku!“

Muži se nechtělo, jenže co mohl dělat, když byl už od přírody bačkora pod pantoflem, že? A tak šel.

Pochopitelně nikoliv k vodě, neboť dobře věděl, že zázraky se nedějí a žádnou zlatou rybku nepotká. Šel do další finanční instituce a tam si vzal půjčku na ženinu vytouženou pračku.

Jenže ani tentokrát se doma nezavděčil. Protože co je to taková docela obyčejná pračka? Když do jejich domu zatéká a chtělo by to materiál na opravu střechy… a pak raději rovnou novou chalupu… totiž vilu… totiž palác… a také zahradu… a auto… a…

Žena žádala více a více a nebohý muž aby si po bankách nohy uběhal. A nejen po bankách – nakonec už nezbylo než se obrátit i na pochybné poskytovatele půjček, i na zjevné lichváře. Jenom aby byl doma klid.

Ale klid stejně nebyl. Protože – jak se říká – ženská neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.

A tak rodina bohatla a bohatla. Zdánlivě. Jenže žádný strom, jak praví lidové moudro, neroste do nebe.

A tak jednoho dne došlo na splácení oněch půjček. A pohádkový život skončil… pohádkově. Úplně jako v té staré známé pohádce o rybáři a zlaté rybce.

Chtěli víc… a nakonec neměli nic.

Když přišel exekutor.

Jaké z toho plane poučení? Přece že jsou lidé nepoučitelní. Protože se to už ví tak dávno… a přesto se to opakuje znovu a znovu. A takových, kteří se třeba právě dnes u stromečku zaradují na dluh, který pak nedokážou splatit, je!